Cukrář.cz

Reklama



GASTROHRADEC 2008 - 1. místa /- 2

fiogf49gjkf0d

13. ročník letošní národní soutěže kuchařského a cukrářského umění, vzato z pohledu jeho čísla, by měl být svou známou numerologickou podstatou nešťastný. Nechci používat synonyma pesimismu a proto se v optimistické důvěře otážu zda  letošní GastroHradec pojatý zároveň i jako III. ročník mistrovství republiky kuchařů a cukrářů byl šťastný?
Odpověď může být u každého odlišná ve smyslu definice odpovědi na otázku zda sklenice naplněná do poloviny je poloprázdná či poloplná.
Moje úvaha není pouze mým cítěním, ale je i shodou s názorem těch, kteří mají do obsahové úrovně co nejvíce říci, jak ostatně i vyplyne z jejich pozdějšího vyjádření.
Podržme se reálných faktů. Letošní účast sestávala z celku kolem 180 soutěžících ve všech disciplínách. To je zhruba o téměř sedmdesátku méně oproti kulminační úrovni před 2 -3 roky. Jedná se o lehce zdůvodnitelný údaj, který sám o sobě neznamená prakticky nic podstatného, ale určitým zklamáním byla letošní soutěžní úroveň mnohých výrobků, z nichž některé horší z těch lepších by na obdobné zahraniční soutěži znamenaly propadák a ty horší z nejhorších by na soutěži hradeckého typu být neměly vůbec.
Protože zprůměrovaný součet mně vycházel mnohdy -  v porovnání v dřívějšími ročníky – než soutěž mistrovství republiky, spíše jako školní besídka. Ostatně rekordní počet minima zlatých medajlí poslední doby GastroHradce hovoří výmluvnou řečí.
Je mně líto, že musím použít takového výrazu, ale napsání opaku by bylo nepravdou.
A zase se naskýtá prostor pro mnohoúhlý náhled na podstatu problému. Záleží jen na způsobu stylizování se do role prokurátora či advokáta.

Proč tak podstatně klesla soutěžní účast, je lehce zodpověditelná otázka. Naprostou soutěžní personalistiku nám táhnou z většiny školy. Mnohé z nich, jak známo, v reformě školství  zkrachovaly. Některé právem a některé neprávem. Ty které neprávem, nikoli díky kvalitě své práce, ale ekonomické  ( i zákulisní) strategii mocnějších. Tato skutečnost klesajícího počtu škol už zasáhla i vysoké školství (konečně), ve kterém si mnozí rádoby páni profesóři hodlali udělat zlatý důl a jaksi pozapomněli, že na škole je potřeba občas i učit.
Některé z odborných škol, které už dnes nejsou na seznamu školských zařízení České republiky (či do prázdnin ještě budou), dělaly nejenom kvantitativní účast, ale některé z nich i kvalitativní. A díl této kvality právě letos citelně chyběl.  Prostě česká občanská válka škol se nám letos podepsala i na Hradci. Další problém škol spočívá v tom, že se většina z nich ze školských zařízení převtělila na zařízení komerčně výrobního zaměření či služeb.  Takže soutěže  zde namnoze zapěly labutí písní, či v lepším případě falešnou tóninou. A tento posun nás dovede do zcela totožné celosvětové nemoci  s diagnózou: - soutěž versus zaměstnání - (kde u této problematiky u některých dnešních škol lze vložit rovnítko).
Velice mě dnes pobaví různí řečníci s jednostrannou kritikou zaměstnavatele nepouštějícího svého zaměstnance na soutěž z důvodů pracovních povinností, s tím, že se mu jeho úspěch vrátí. Tato slova plynou převážně z úst samotných zaměstnanců nebo pracovníků ve státním sektoru. Ale pokud by všichni tito měli mít na svých bedrech odpovědnost za bytí či nebytí firmy, poznali by, že toho ještě málo vědí. Ano, dobré umístění na významné soutěži stěžejního pracovníka je bezesporu dobrou reklamou pro komerční profit firmy a lze pro něj hlasovat všemi deseti. Ale kdo z oněch řečníků je ochoten či schopen dát záruku, že každý zaměstnanec se soutěžní ambicí přiveze takové trofeje, které zvýší prestiž dotyčné firmy? U těch odzkoušených je to zřejmé, ale co u těch, kteří by pouze chtěli? Víme všichni dobře, že je mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Já jsem také ochoten si vzít na úroky 3 miliony s úmyslem jejich sázky do loterie, když budu mít sichr, že jich dvacet vyhraju.
A to se ještě raději ani nezmiňuji o barevném šidítku medailových kovů, kde se držitel zlaté gastronomické medajle, v případě, že se sejdou těžkotonážní bouráci, kteří se spolu servou s rozdílem desetin bodů, ani třeba nemusí umístit v první desítce! Málokdo z běžných návštěvníků restaurací tento medailový trik zná a výsledkové hodnocení vnímá jako systémem olympijského ocenění, kde co barva, to i příslušná pozice.
Ono je to vždy o penězích a dnes dvojnásobně. Dostali jsme se sbližováním se západní ekonomikou už tak mnohdy daleko, že se nám vyplatí některé věci si dnes koupit v Německu než doma. Potom za takových okolností nám soutěže v žebříčku priorit budou zcela logicky klesat stále nížeji.
Ale to nejsou jenom školy, ale i někteří jednotlivci, od kterých se  na GastroHradci očekávalo více.  A dodám, že to byli někteří z těch, s kterými se za pár měsíců setkáme v Erfurtu na olympiádě. Právě Hradec měl být poslední velkou generálkou přípravy a seřízením mířidel olympijských zbraní. Pokud by to u některých, kteří hodlají zakrátko  balit olympijské kufry, mělo být jejich maximum, tak pokud by odvedli výkon jako v Hradci, tak mohou mít garanci, že v Erfurtu z pěti kroků netrefí ani stodolu.
Bohužel, kdo byl velkým zklamáním, tak to byli cukráři. Studená kuchyně zas až tak mnoho efektů na plochém podkladě nenadělá, ale cukrář díky možnosti specifické tvorby do všech rozměrů má nesrovnatelné příležitosti pro uplatnění svého umu. A tuto možnost rozpětí křídel nekonečné tvorby nám cukráři ve většině jakoby zapomněli s sebou do Hradce vzít. Kde byly letos jaké pozoruhodné monumenty? (Až na jeden zámek).
Že jsme viděli hezké dorty, je v dnešní době pouhou soutěžní povinností než předností.
Kde byl karamel v jeho vodopádovém efektu? Chceme-li se ve světě dobře umisťovat, tak to bez karamelu nepůjde. Viz. reportáž na našem dalším portálu www.cukrar.cz z mistrovství světa juniorů z Lisabonu, kde karamelová díla převálcovala úchvatné monumenty z čokolády.  Kolik lidí u nás umí nějaký kloudný karamel zhotovit? Kde se jej lze učit? Ve škole sem tam sporadicky, a u něco málo soukromníků s hlubšími znalostmi je to o kvalitě  různého stupně. Řešení se možná naskýtá za těžký peníz v zahraničí. A cukrář v kuchařském soutěžním zadání, jak jsem již jednou napsal, ne že by byl až strůjcem vítězství, ale může být velkým podílníkem týmové prohry.
Bohužel nelze přehlédnout, že kdo se letos přijel podívat na gastronomické nóvum, že odjížděl bez přívěsku nových poznatků. GastroHradec se nám začíná podezřele opakovat, jako by mnozí soutěžící vystříleli munici nápaditosti a začíná se v některých kategoriích jet s vyřazeným rychlostním stupněm.
Rád bych věřil, že letošní Hradec ze soutěžního pohledu byl jakýmsi výpadkem shodou okolností. Že ti, kteří nás a sebe pojedou reprezentovat na absolutní gastronomickou olympijskou výšinu do Erfurtu, že z těch či oněch důvodů na GastroHradci nakrátko zaabsentovali podílem výraznějšího umění, a že v hlavním městě Duryňska pod olympijskou vlajkou, a taktéž v příštím ročníku GastroHradce vše napraví.

 
1. místo Cukráři dospělí - Kirpalová Alena, Regionál. tým Praha středoč. pobočky AKC

 
1. místo - Cukráři junioři - Dominika Kučerová, SŠ gastro. a hotelová Praha 4 - Braník


1. místo Zvláštní výrobek cukráři - dospělí - Klopfštofová Pavlína - SŠ Řemesel a služeb Děčín



 
1. místo Zvláštní výrobek  Cukráři junioři - Jana Dostálová, SŠ GaS Nová Paka.
Tento výrobek obdržel "Pohár Milana Burdy"

Co říci k organizaci? V každém případě je potřeba před skupinou hradeckých organizátorů smeknout, protože to, že se taková kolosální soutěž uspořádá, víme všichni, kdo na ni přijdeme. Ale kolik svízelů, nervů a lopoty za tím stojí, vědí jenom oni. Málokdo z nás by chtěl takovou práci dělat. To, že klesla účast, není vina hradeckých, ale okolností výše uvedených. To aby byl GastroHradec úspěšný, je mu třeba dát mnohem víc než samotnou podstatu věci, kterou je soutěž. V přilehlých prostorách Aldisu se sice pořádají doprovodné programy, ale letos zela venkovní prostora totální prázdnotou. A trend dneška je, že lidé se chtějí bavit. Je potřeba mít přízeň médií. Ještě jakás takás tiskovka byla předloni, ale když se renomovaný zástupce televize začne vyptávat jednoho z pořadatelů co mu nejvíc chutná, tak jsem přesvědčen, že se onen chlap minul povoláním. Loňského roku jsme se v tiskovém středisku sešli pouze tři novináři. Z toho se dva, s prominutím ptali tak blbě – pro upřesnění uvádím, že jsem byl ten třetí – když příkladně padla otázka kolik činí vklad pro soutěžícího, a po násobku počtem účastníků vypadlo z kolegy geniální resumé: „To jste si pěkně namastili kapsu!“ To, že se někteří z tzv. kolegů zúčastňují takových konferencí jen aby se najedli, také není žádným tajemstvím.
Proto se ani nedivím, že se letos žádná tisková konference nekonala, což ovšem napříč příčině také není dobře.
Na druhé straně je pravdou, že Hradec neměl žádnou zahraniční účast – Slovensko se tradičně za zahraničí nepovažuje -. To není dobrá známka největší české soutěže. A napříč tomu, že hradečtí pořadatelé udělali co mohli, přesto je ve hře otázka, zdali to ještě dneska stačí?

V této reportáži mnohokrát padlo  slovo soutěž. Mnohý se může logicky zeptat k čemu je to vůbec dobré, když se navíc většina z vystaveného stejně nedá jíst? Na první pohled má takový tazatel pravdu. Jenomže je potřeba vědět, že mnohdy bývá důležitější to, co nebývá vidět.
Je to obdobné jako na motoristických závodech, kde se na první pohled závodní stroje honí stále dokolečka. K čemu to je, když takové auto či motorku stejně nikdo nemá, neumí, a ani by neměl podle předpisů takto rychle jezdit.
Závodní stroj je vlastně ve své podstatě mobilní laboratoř. Tím, že jeho součástky jsou vystaveny extrémní námaze, poznávají se jejich vlastnosti a nalézají se prostředky k jejich maximální výdrži, k nalezení optima jejich údržby, úsporám ve spotřebě pohonných hmot, dochází se k poznatkům o optimu jeho jízdních vlastností, schopnosti pneumatik. Dochází k aplikaci prvků aktivní i pasivní bezpečnosti jezdce. Konkurenčním bojem se rychlým způsobem objevují nové prostředky jeho technologickému zdokonalování a mnohá další pozitiva, která se přenáší do výroby  automobilů, které my pak běžně používáme, kdy se nám dostává velké záruky spolehlivosti automobilu a jeho bezpečného užívání.
Gastronomická soutěž je taktéž extrém, který má v sobě obdobná pozitiva v podobě přínosu nových poznatků způsobu přípravy pokrmů, kombinace surovin, rychlé a účelové přípravy, zdravotního efektu a mnohého dalšího. Kromě toho je gastronomie součástí kultury každého národa a dobrý soutěžní výsledek ve světě je propagací a jeho prestiže, která  na sebe váže pozornost vyspělé části světa.
Před málo týdny obdržela Česká republika prostřednictvím restaurace Allegro svého prvého kulinářského Michelina. Když teď pominu různé zákulisní tahy kolem této prestižní trofeje, včetně jídelního zaměření restaurace i jeho italského šéfkuchaře včetně jeho předchůdce, tak lze říci, že svým podílem k tomu – mimo jiné - taktéž i přispěly soutěžní výsledky našich gastronomů, které byly v kuchařské sféře na světových soutěžích nejvýraznější ze všech států bývalého východního bloku. Byli to naši kulinářští soutěžní bojovníci, kteří stáli v první linii propagačních bojů a velmi vhodným a záslužným činem poutali pozornost do našeho vnitrozemí s cílovým dosažením pomocí dalších vlivů  kýžené mety.

Tvrdím, že i v tomto případě se ukázalo přispění dobrých soutěžních výsledků na dobrém jménu České republiky. My už jedno dobré jméno v gastronomii máme. Je jím české pivo. Dokonce jeho kvalita se potvrdila velmi pozoruhodným způsobem. Japonci měli problémy s kvalitou jejich piva a provedli test svého chmelového nápoje  a světových pivních značek na krysách. Nepopulárním hlodavcům prý nejlépe šmakovalo české pivo!
Jestliže naši předci zbudovali a nám předali kvalitu pivního moku, která nám dělá světovou čest, zbudujme i my pro příští pokolení dobré jméno české gastronomie. Soutěže a jejich výsledky jsou tou propagačně nejspolehlivější cestou a proto jim věnujme patřičnou pozornost na všech úrovních našich schopností a možností!

- pokračování -



Dnes je neděle 15. prosince 2019
svátek slaví Radana a Radan, zítra Albína

Top 5 měsíce

Reklama

Reklama Eiskon

Reklama

Reklama

(c) 2001-2019 Větrník, s.r.o. Všechna práva vyhrazena.