Cukrář.cz

Reklama



... a přece se Větrník točí...! / 2.

fiogf49gjkf0d

Autor v reportážní sérii čerpá z vlastních poznatků provozovatele rodinné firmy Větrník, s.r.o, která se nachází v okrajové městské části Řečkovice v Brně.

Běh času vepsal do své nekonečné kroniky děje období, kdy začaly v komunistickém bloku tát ledy a  poslední mocipáni  své doby  zírali na dno vyprazdňující se státní kasy. Bylo zřejmé, že socialistický systém odmotává z klubka své politické příze poslední spirály vlákna a že to dosavadním způsobem již takto dál nepůjde. Určitě si nemyslím, že všichni soudruzi byli hloupí, a že by nedokázali mnohé tvořit jinak. Ale byla zde z nadpozemsky rudé Moskvy stanovená doktrína a přes tu nejel  za žádných okolností vlak. Všechno bylo takzvaně všech, všichni museli pracovat, mnohé služby byly opět takzvaně, zadarmo. Byl to systém, který nikterak nekorespondoval s lidskou filosofií a jejího vnímaní světa, a její proměna do praxe nabyla takové podoby reálu, že se socialismus začal řítil na hubu.
V té době se s prodělečnou ekonomikou muselo urychleně začít něco dělat, neboť krachující hospodářství bývá předchůdcem pádu politického systému.
Poslední strana a vláda československých celebrit měla tu smůlu v Gottwaldovském popapežení se více samotného papeže. Tehdejší truhlář z Dědic u Vyškova, který se později v památném Únoru vracel od prezidenta  přes Staromák, projevoval Moskvě takový způsob "vlezdoprdelkování" že nechal zrušit soukromé vlastnictví i posledního bufetu a vše od té chvíle náleželo pracujícímu lidu, který na práci kálel minimálně tak jako samotná Moskva na něho. Scházela  motivace k práci, mnohé národní podniky neschopny si vydělat ani na slanou vodu a natož na sebe, byly v provozu jenom proto, aby se nemohlo říct, že v Československé socialistické republice je někdo nezaměstnaný. Klín se začal vytloukat klínem až přišla osmdesátá léta minulého století. V té době začalo jít do tuhého.
Doktrína - nedoktrína, bylo vynucené motto té doby party kolem Husáka a Štrougala, a začalo se slevovat z komunistických předsevzetí z 50. let. Než  státním vkladem dotovat kdejakou začouzenou putyku, bylo účelnější jí někomu nechat a ještě ho navíc podojit o nějakou daňovou a odvodovou korunu.
Psal se počátek roku 1989 a náš rodinný dům na zmíněném náměstíčku slavil desáté výročí svého svépomocného zbudování. Sem tam někde již promrkávala malá soukromá bistra, či drobné dílny služeb.
Má drahá polovička přišla s nápadem pořídit si prodej zmrzliny. Nebyl jsem proti, ale brzdila mě představa půjčky s kterou jsem měl už bohaté zkušenosti při stavbě rodinného domu. Tenkrát se ještě oficiálně používal výraz "rodinný domek", protože domem se rozuměla vila, a tu mohli tak akorát vlastnit vykořisťovatelé na Západě. Finanční půjčka, bráno dnešním pohled byla směšná, kdy výše 200 000,- Kčs byla podmíněna 1 % úroku. Já jsem se v mých tehdejších 26 letech, nemajíce s tímto druhem transakce žádné zkušenosti, naivně domníval, že bance, (pardon České státní spořitelně) vrátím 202 000 korun. Ó ty svatá prostoto! To jsem ještě v té době neměl nejmenšího tušení, že bankovnímu peněžnictví je zcela fuk, zdali je socialistické či kapitalistické, a že princip půjčování má jednotný metr na celém světě. Z proklamované splátky do mých padesáti roků se díky úrokům lhůta protáhla o šest let déle a tenkrát při pohledu na splátkovou sumu, jsem si málem musel nechat měnit fotografii na všech průkazech, jak se mě z výše splátkové povinnosti protáhnul obličej!
Do půjčky jsem tudíž jít nechtěl a realizaci manželkou navrhovaného prodeje zmrzliny jsem podmiňoval hotovou platbou, tedy, až si na to vyděláme.
Toho času jsem se živil jako podnikový redaktor a externí redaktor pro jihomoravský deník Rovnost v rubrice motorismus, případně i jiných rubrik. Navíc jsem působil jako komentátor motoristických závodů na brněnském Masarykově okruhu, včetně dalších akcí rozličných podob.
Jednoho dne se v kalendáři objevilo historické datum 17. listopadu 1989. Ráno, bývající odlišnější večera, ještě nikdo nic netušil a s příchodem soumraku bylo zřejmé, že se dřímající dějiny našeho státu daly do pohybu.
Jít na náměstí bylo první den tak nějak "o hubu". U mne navíc se zkušeností s politickým kriminálem, jehož zdi mě poctily svou přízní po dobu jednoho měsíce, kdy jsem jako devatenáctiletý mladík 21. srpna 1969 demonstroval při příležitosti  1. výročí okupace ČSSR spojeneckými vojsky na čele s "Velkým rudým bratrem". Tenkrát po měsíci vazebního pobytu v bohunické věznici a následných třech soudních stáních jsem vyfasoval navíc srážku z platu 10 % po dobu půl roku, a to z důvodu mého mládí. Starší kluci podobného přečinu šli rovnou natvrdo.
Ale byla to dobrá škola života ve které jsem poznával, že když někdo něco proklamuje slovy, že to není v žádném případě záruka i úměrné praktické realizace. Proti stříkajícím hasičským vozům, které v srpnovém dnu "osvěžovaly" demonstranty, jsem se s davem schoval do cukrárny na Náměstí Svobody U Mamlasů. - Pozor, již zde se odehrál můj životní kontakt se zařízením toho druhu, jehož jsem měl být na jiném místě o čtvrt století majitelem, kdeže by mě to v té době napadlo!
Desetitisícový sbor hrdel tehdá žádal odchod KSČ s politické scény, Husákovu demisi a citoslovce fuj duněla v basovém tónu jako reakce na mnohá dění na náměstí. Já samozřejmě svým barytonem harmonizoval s davem. Akorát mě bylo divné, že Příslušníci Veřejné bezpečnosti v přilbách na hlavě a s pendreky v ruce si kliďánko přišli pro některého z demonstrantů, vytáhli si nějakou aktivní oběť a za pasivity před zásahem verbálně siláckého davu, jej zmydlili hlava nehlava a odtáhli na četnickou stanici.
To roznítilo mou mladickou temperamentní vlasteneckou duši a s výkřikem, jehož citaci si ještě dnes s úsměvem přečtu v tehdejším soudním protokolu: ... a mladík vykřikl: "na ně na kurvy, na svině !", jsem vyrazil z úkrytu cukrárny s přesvědčením  mě následujících šiků obdobně smýšlejících, vlastenecky založených demonstrantů soukmenovců, a skočil jsem prvnímu Příslušníkovi VB za krk.
Bubenický koncert služebních obušků na všechna místa mého těla se stal prvním semestrem mé univerzity života, neboť jsem zjistil, že jsem v dobré vlastenecké snaze působil jako sám voják v poli.
V té době se mě prostřednictvím takovéto vyučovací metody jakou neposkytne žádná škola světa, dostalo v praktické podobě doživotně zapamatovatelného poznatku, jehož obsah jsem často slýchával či četl, bez toho, že bych si z něj vzal nějakého ponaučení. A to, že není všechno zlato co se třpytí!
Po jednoměsíčním pobytu ve vazební věznici, jsem měl už oči otevřenější a začal jsem nahlížet na svět reálnější optikou. Nemohl jsem si nevšimnout, jak učitelé, kteří se ke mně dříve chovali normálně, byli najednou odtažití, Podivoval jsem se u soudu posudku mého třídního učitele na mou osobu, který se mnou udržoval téměř kamarádský vztah, z jehož stylizace prostřednictvím, v té době se ve mně rodící literární duše, jsem začal poznávat, že mě raději ve svém  poserství obětuje, než by jediným slovem napomohl mé nesnázi, kterou jsem si ovšem způsobil sám v mladickém idealistickém nerozumu. Tento mladý učitel, v té době ještě nestraník, vstoupil následně do komunistické partaje.
Mě bylo později mnohokráte dopřáváno cti různých perzekucí, vojnou počínaje, při žádostech o výjezd do zahraničí, při povinném se dostavování na Veřejnou bezpečnost při každém komunistickém výročí, či větší loupeži s dokazováním svého alibi.
Ani přes varovné signály, v dobrém míněných hříšků mého mládí, jsem avšak onoho památného 17. listopadu v mých skoro 39. letech nemohl chybět. Avšak v té době mnohem moudřejší než tehdejší 18ti letý jinoch. Bylo mně zřejmé, že nadšení lidu bude mít svého krátkodobého trvání, a že  výrok: "nejsme jako oni", bude žít stejně tak dlouho jako sameček kudlanky nábožné po kopulaci. To, že všechno bude úplně jinak než si  davy na náměstích, stejně tak naivních jako jsme byli my v 69. roce, představovaly, bylo pro toho, kdo měl ve svém životě co do činění se složitou psychikou lidských úvah a emocí, zcela nabíledni.
Byla mně dána schopnost psát ve verších a po 17. listopadu jsem otiskl v našem podnikovém zpravodajském plátku svou básnickou ódu na novou dobu. Soudruh ředitel si v této výbušné době již netroufal mě vyhodit a udělal to po poradě se svými spolustraníky šalamounsky. Z ekonomických důvodů zrušil podnikovou redakci, a de facto tím vlastně zrušil mě a já byl nominován na funkci nočního vrátného podnikového ředitelství. Býval jsem zvyklý v noci spát a tento obyčej jsem nehodlal měnit ani na svém exilovém působišti. Na šichtu jsem nastupoval ve 20 hodin, do půlnoci jsem se díval na televizi nebo něco četl a pak se zavrtal do deky a v poloze ležmo na služebním kavalci jsem při nataženém budíku na dobu před příchodem prvního zaměstnance, vychutnával blažené chvíle činnosti nočního vrátného.
Jak jsem se zmínil, působil jsem též v roli komentátora motoristických podniků na Masarykově okruhu v Brně. Znal jsem se osobně s mnohými předními závodníky světa. Zejména však s Rakušany, kteří pro blízkost okruhu zde pořádali pokaždé všelijaké závody. V té době jsem již mluvil docela slušně německy a jednou jsem se pochlubil svou "profesní story". Jeden Rakušan mě řekl, že pracuje v Korneuburgu nedaleko Vídně, ve firmě Mathes, která byla konglomerátem pekárny, cukrárny, kavárny, a že tam by bylo jedno místo volné, ať se zkusím zeptat. Zkusil jsem. A zakrátko jsem se na téměř pět roků přemisťoval do města od Brna nikterak dalekého, ale v době politických ostnatých drátů, vzdálenějšího než samotný konec světa.

... pokračování příště ...



Dnes je čtvrtek 13. srpna 2020
svátek slaví Alena, zítra Alan

Top 5 měsíce

Reklama

Reklama Eiskon

Reklama

Reklama

(c) 2001-2020 Větrník, s.r.o. Všechna práva vyhrazena.