Cukrář.cz

Reklama



... a přece se Větrník točí...! / 3.

fiogf49gjkf0d

Autor v reportážní sérii čerpá z vlastních poznatků provozovatele rodinné firmy Větrník, s.r.o, která se nachází v okrajové městské části Řečkovice v Brně.

Pracovat u Mathesa, znamenalo projít pracovním gulagem. Já si svůj téměř pětiletý pobyt v tomto prostředí velice cením, a to ze tří důvodů.
A to, že jsem to zvládnul od začátku do konce, kdy jsem odcházel vlastním rozhodnutím, bez toho že bych byl vyhozen. Tím druhým důvodem byla skutečnost, že jsem se naučil skutečně pracovat. Ne že bych dříve nepracoval, či to neuměl, ale byla to práce té úrovně, jakou mně umožňovalo socialistické zřízení. A  práce tady a v Rakousku, potažmo u Mathesa, byl setsakramentský rozdíl.
Třetím důvodem bylo, že jsem si vydělal peníze jejichž výši jsem dříve vídával v zahraničních filmech s bankovní tématikou.

Jednalo se o pekárnu, kavárnu a cukrárnu v jednom, sestávající ze tří provozoven v městě Korneuburg u Vídně, z jedné filiálky ve Vídni, Stockerau, v Langenzensdorfu a dalších. Kromě toho se expedice pečiva prováděla  do mnoha dalších firem či zařízení typu marketů, restaurací, benzínových čerpadel, imbissů, škol, nemocnic, vězení a dalších, a to v samotném Korneuburgu a jeho okolí, ve Vídni a ve směru k ní, stejně tak v opačnou stranu na Stockerau.
Ve firmě bylo zaměstnáno něco přes 100 zaměstnanců, včetně filiálních provozů. Peklo se 37 druhů chleba a přes stovku sortimentu pečiva. Cukrárna měla kolem 15 zaměstnanců se vzorkovým sortimentem, často zhotovovaných pro slavnostní příležitosti. 5 pracovníků se nacházelo ve studené kuchyni.
Administrativní úkony, typu veškeré papírové agendy, objednávek, vydávání úkolových listů, fakturace, přebírání denní tržby, telefonního servisu a dalších záležitostí zajišťovala pouze jedna dívka, jménem Helga. Byla miláček nás všech, v platonickém slova smyslu, velice kamarádská a mně osobně několikrát zachránila od těžkých problémů. V náplni její práce byla navíc povinnost připravit menší série zboží, které si před zavírací dobou  objednaly markety když bylo zřejmé, že prodejní regál bude za chvíli zít prázdnotou, a že by se ještě  prodalo například 5 - 10 chlebů, 30 kusů pečiva atd. Helga musela v tomto případě zaevidovat objednávky, připravit zboží, naložit si jej do dodávky, rozvést, vrátit se, vyložit přepravky, zaparkovat auto na stanovené místo. To už mezitím dávno odbila hodina její pracovní doby, což nikterak nebyl důvod k opuštění pracoviště. Tak mohla učinit, až svoji nedokončenou práci díky rozvážkám, dohotovila a teprve potom mohla jít domů.
Čili u Mathesa byla jedna administrativní síla na takovýto druh práce, která zajišťovala chod firmy o sto lidech!
- O tom se nikomu v Česku ani nesní! -
Paní šéfová, mimochodem pohledná paní, se starala o repré a kromě toho měla na starosti účetnictví a mzdy.
Šéf vlastnil kromě rodinné firmy založené jeho pradědem, několik aut, malé sportovní letadlo, které bylo hangárováno na letišti ve Stockerau a zastával několik významných funkcí na místní radnici. Tento člověk dřel jako kůň. Centrální provoz, tj. pekařská a cukrářská výroba včetně prodejny a kavárny byl na jednom místě, kde měli Mathesovi zároveň i bydliště. Šéf se na pracovišti pohyboval výhradně v pekařském úboru. Kromě organizačních pokynů vykonával i běžnou práci, kdy zaskakoval v případě aktuální potřeby. Několikrát za den nás průběžně seřval, k čemuž mu byl nápomocen mimořádný hlasový fond. V rozsahu 14 dní, maximálně tří neděl, renovoval dosavadní chlebovou produkci, a to technologicky, chuťově, tvarově, vzhledově. Výrobek byl dám na trh. Pokud byl žádaný, byl stažen typ kterého tento prototyp předstihnul. Pokud se neujal, laborovalo se dál. Řevem, buzerací, ale vlastním pracovním příkladem z nás vyždímal i ty nejskrytější rezervy a způsob práce vypadal jako frontální válečný atak.
Pracovalo se od pondělí do soboty. Sobotní odpolední a večerní zakázky ( v malém rozsahu), včetně nedělních, připravoval šéf osobně.
Zdá se to být nelogické, ale podstata spočívala ve velké konkurenci.
V osmitisícovém městě si konkurovalo pět (!) pekáren. Kromě toho tyto tržní vody pravidelně brázdil velký žralok Anker, což je největší vídeňská, potažmo rakouská pekárna. Šéfova produkce byla v Korneuburgu největší a jeho chléb v obchodech nejžádanější. Proto, aby se na této pozici udržel nezbývalo mu nic jiného než nás mydlit hlava, nehlava. Na dovolenou jezdil pouze na jeden týden, a spíše to byl odpočinkový únik.
Nikdy nejel s manželkou, protože musel být někdo přítomen, aby hlídal manšaft. I tak dokázal pracovní tým držet jím nasazené tempo asi tak 4 dny. Poté už bylo znát, že původní systém "roubík v ústech a rychlost dvacet", začal opadávat. Paní šéfová takovou autoritu a schopnost udržet vysoké nasazení neměla. Tohle měl ale šéf odpozorované a vracel se vždy v optimální dobu.
Být zaměstnán kratší dobu než 5 roků a onemocnět, znamenalo pro dotyčného konec. ( po pěti letech už mu muselo být placeno určité odstupné). Jednou zaspat, znamenalo si po probuzení sbalit fidlátka a jít si hledat jinou práci.
Šéf byl perfektní dirigent svého orchestru. Když viděl, že celkový výkon některého provozu se zvolňuje, či v případě obdržení nějaké velké zakázky, vyvěsil na vstupní dveře do firmy nápis, že se přijme nová pracovní síla. Po přečtení jsme si vkládali pomyslný roubík do úst sami a rychlost jsme v pudu sebezáchovy zvýšili nejméně na pětadvacet.
Bylo to tím, že v Rakousku u českých hranic byla velká nezaměstnanost a Rakušané si hledali práci v okolí Vídně. Kromě toho se rekrutovalo na trhu hodně uchazečů z asijských zemí včetně obyvatel postkomunistických zemí.
Vykonával jsem práci "lieferanta", neboli rozvozce zboží, s tím, že jsem v případě nutnosti byl nasazován na vše potřebné. Tím jsem u firmy obíhal jakési kolečko, kdy jsem byl barmanem, pekařem i cukrářem.
Všechny firmy musely mít navezeno potřebné zboží do doby, než se otevíralo. Přijet někam pozdě bylo vyloučeno. Ráno jsme obdrželi objednávkový list, zboží jsme si sami skládali do velkoobjemových přepravek. K tomu náležely výrobky cukrářské a studené kuchyně. Za přesný počet jsme nesli osobní odpovědnost. Naváželo se v brzkém ránu a tak jsme mívali od provozoven klíč. Moje první štreka byly Kaisermühlen na druhém konci Vídně. Pod plným plynem jsem pádil jako o závod, pod rizikem pokut, abych se vrátil včas a stihnul vše ostatní. Odbyt Mathesova zboží byl obrovský a některé obchody se v průběhu dne zavážely třikrát, výjimečně i více. Do deseti hodin se prováděla práce v běhu. Po desáté svižným, ale už nižším tempem a odpolední provoz byl v poklidu.
Bylo nás celkem 6 lieferantů a pracovalo se asi tak od 3  do 12 -13 hodin. Výjimku tvořil pátek nebo den před nějakým svátkem. A Rakušané jich mají požehnaně. To se nastupovalo buď už v 1 hodinu ráno, či ve 23 hodin v noci předchozího dne. Na odpoledne zůstávali už jen pouze dva rozvozci, kteří pracovali podle potřeby asi do 16-17 hodin. Tato směna byla týdenní.  Rakouští kolegové byli ženatí a nechtěli odpolední směny moc vykonávat. Mně, který jsem v Korneuburgu bydlel, to nevadilo. Naopak. Byl jsem rád, že mohu více pracovat, což se výrazně projevovalo na mé výplatní pásce. Kolegové proto odpolední práce častokrát přesouvali na mne, až se to postupem doby stalo téměř pravidlem. Já tak tedy pracoval většinou denně 13 -14 hodin. Můj čistý měsíční zisk - jednalo se o dobu let 90 - 94, se pohyboval přes 20 000 šilinků (směnný kurs 2.50 Kč). Pozor, řeč je o zisku, který mně  zůstal po všech odvodech a zaplacení bytu. To byly v té době velké peníze, které zastínily i základní plat českých poslanců včetně premiéra. Ti mě ale svou hlasovací aktivitou brzy dohonili a předhonili.

 - pokračování příště -



Dnes je čtvrtek 13. srpna 2020
svátek slaví Alena, zítra Alan

Top 5 měsíce

Reklama

Reklama Eiskon

Reklama

Reklama

(c) 2001-2020 Větrník, s.r.o. Všechna práva vyhrazena.