ILONA JANUROVÁ

Představme si klubko peroucích se kluků, jejich řev, zamazané a roztrhané kalhoty včetně šrámů všeho druhu a uprosřed toho všeho Ilonu. Čertík v sukních dalece vzdálený představě spořádané a pěkně nastrojené holčičky s kočárkem a panenkou. Rozbitá okna, přelézání plotu za sousedovým ovocem, fotbal a ragby s klukama, to byly průvodní znaky Zemanovic holky. Ale jako když horská peřej se přelije do rovinaté nížiny a znehybní svůj tok v zrcadlící se hladině, stejně tak se dokázala proměnit Ilonina duše a její projev. Sametový zpěv lesního ptactva vetkaný do voňavé zeleně lesa a jeho nenapodobitelné idyly klidu přerušované údery sekyry a zvuku pilky, která zpoza svých železných zubů každým tahem vyplivovala dřevěné sliny jak se řezaný předmět poddával jejímu ostří. Zvuk jenž nerušil posvátnou lesní romanci, stával se její součástí a vytvářel s ní harmonický akord.

Byla to čarovná síla přírody a práce se dřevem předčící kouzlo pohádek Tisíc a jedné noci, která připoutávala Ilonu do jemného mechu a její zrak sledoval otcovy pracovní úkony vytvářející jejich dřevěnou lesní chaloupku.

A asi právě tady začala v dívčině vnímání růst sazenička stromečku, který léty košatil do koruny bohatství umělecké podoby jejího projevu, a při zpětné vazbě mysli na tyto pro ni posvátné chvíle, které pak mnohokráte s bravůrou ztvárňovala tužkou a štětcem v podobě malby lesních zátiší, přírodních motivů a dřevěných chaloupek.

Iloniny malířské buňky má na biologickém svědomí její otec, jenž při rodičovském výkladu počtů své dceři simuloval matematické úkony prostřednictvím svých kreseb a malé Ilonce tak Komenského systémem, škola hrou, nejenže pomáhal překonávat úskalí této počítačové vědy, ale vštěpoval jí tím i základy výuky výtvarného umění.

Roky plynuly a jak se Ilonina postava počala dorýsovávat do ženských tvarů, přišel i čas volby povolání. U Zemanů se nebylo v podstatě o čem bavit, neboť v jejím rodě se z matky na dceru dědila tradice povolání zdravotní sestry. Do tohoto tradičního výběru se ale Iloně vkrádal zvuk lesního rohu, jenž pod dívčinými ústy a prsty slul nokturna a svity a svou paní dokázal velice dobře poslouchat, jak se nechával i slyšet profesor hudby, který ve své žačce na tento tříklapkový dechový nástroj viděl nadějnou studentku hudební konzervatoře.

Leč síla rodinné tradice přivádí následně Ilonu k operačnímu stolu. Ve svém povolání je odpovědná a miluje je. Je jí dána možnost škrtit lidi. Nerozlišuje jedná-li se o staré či mladé. Nedělá rozdílu mezi ženami, muži nebo dětmi. Škrtí bez rozdílu, s potěšením a s veškerou zodpovědností.

Ano, i taková je Ilona.

Těm, kterým z předchozích řádků vstávají vlasy hrůzou na hlavě, dlužím malé vysvětlení. Ilona totiž pracovala na áru jako resuscitační a anesteziologická sestra a podle akutního stavu operovaného pacienta přidávala nebo ubírala kyslík. Na chirulgickém oddělení se tyto sestry v lékařském žargonu přezdívají jako "škrtičky".

Mezitím matka jejího přítele zakládá výrobu medového zdobeného perníku (viz. článek Ja-Ja- medový zdobený perník). Trochu vyhrocená situace u Janurů na téma podnikat - nepodnikat, převádí Ilonu na tchýninu stranu a došlo k ženskému spiknutí proti mužskému pokolení. Nastávající tchýně Jarmila Janurová, celou duší zdobící výtvarnice, nemohla nepostřehnout, že budoucí snacha má její nápady nejen ve svém nitru, ale prostřednictvím ruky je umí i realizovat ve zdařilých motivech na perníku. A kromě toho je to milá holka s kterou se lze domluvit. Jakou lepší snachu už by si mohla přát. A není pochyb o tom, že tento společný výtvarný a podnikatelský soulad narovnal do přímky tradiční a příslovečný oblouk odjakživa známého vztahu tchýně a snacha, a vytvořil tak rovnou linii matka a dcera.

Svatba na sebe nenechala dlouho čekat a zakrátko se u Janurů ozýval z kolébky dětský pláč. Po matčině mateřské dovolené došlo k reprodukčnímu repete a mladí Janurovi měli dva klučičí potomky.

V partituře života paní Janurové mladší, dochází k zajímavému intermezu v podobě italského "rappresentazione", kdy se ocitá na předváděcí scéně cukrářského veletrhu Sigep v Rimini. Předvádí to co umí, co zdobí Pardubice, čím se prezentuje výrobna Ja-Ja a ona sama.

Tisíce párů očí a více jak stonásobek u televizních obrazovek po celé Itálii mohou v přímém přenosu sledovat zač je v Paedubicích perník a jeho zdobení v kombinaci s marcipánem na dárkových motivech. Uznání vyslovuje i sám přítomný mistr Tonti. Zahraniční štace poodkryla průzor nových poznatků, posílila sebevědomí a dodala chuť do další práce a vymýšlení nových námětů. Dostavuje se i tuzemský úspěch v podobě vítězného Gastra Pardubice r. 1998

První dáma zdobícího kolektivu výrobny Ja-Ja je tvorem živým a její dikce má mírně bezstarostnou formu s rychlejším zakončováním koncovek. Její mluva přesně kopíruje rozpoložení duše, která když jásá, činí totéž i její hlas. Ilona je vizáží typem countrové dívky, nevytváří představu dámy ze salónu ve slavnostní róbě - i když se do ní velice ráda odívá -, ale je ztělesněním děvy "westernstylu" v odění dobře padnoucích "toulavých" džín s koženou vestou s třásněmi, jak uhání na nezkrotném mustangovi a po dravém cvalu usedá k táborovému ohni před dřevěným srubem, kolem něhož protéká řeka.

A náhle se na scéně objeví jiný obraz dívky uctivě sedící v bílém cukrářském oblečení, s povinnou cukrářskou čepicí na hlavě, od pohledu nevinné a trochu do sebe schoulené při zdobení pohádkových námětů.

To vše je Ilona a var jejího nitra, který nelze za normálních okolností spatřit v plném objemu, důkladně profiltrovaný ženským závojem tajemna pronikající navenek pouze v náznaku a který je možno spíše tušit. Je to umělecká směs barev všemožných kombinací a odstínů na jedné straně v odlehčené podobě života, a z druhého pohledu odlišná role výrazu pro tvorbu vytvářející image výrobny Ja-Ja.

Ilona Janurová má výborné prostorové vidění a představivost, dokáže nejenom rukodělně vystihnout námět, ale vtiskne mu i v nenápadné dávce potřebný výraz, který její dílo odlišuje od pouhého řemeslného výrobku a vytváří ve svém rozměru i výrazu objekt splňující normu umění. Není to ani pohyb ruky, která tak činí, ale úkon myšlenky. Podíváme-li se na její exponát, který ji zařadil na první místo absolutní vítězky při Gastru Pardubice 2000, tím o stylu tvorby Ilony Janurové je řečeno vše a není nutné cokoli dalšího dodávat.