Cukrárna - formování společenských vjemů dítěte

Prvním gastronomickým zařízením se kterým člověk přijde již v ranném věku do styku, je obvykle cukrárna.
Kolem metru vysoký človíček, mnohdy s námahou udržující stabilitu chůze, řízen svými chuťovými pudy, je upoután barevností zákusků a jiných laskomin a jediný cíl jeho žití spočívá v touze stát se konzumentem dotyčné pochutiny. Což také zdůrazňuje patřičnou gestikulací s doprovodem svého hlasového orgánu.
Někdy se stane, že jeho touze udělá škrt přes rozpočet obsah maminčiny peněženky, či domněnka, že potomek by měl dostat jiný zákusek než který zaujal jeho zrakové a chuťové smysly a -nedejbože- někdy nedostane vůbec nic, protože slunce máme v nadhlavníku a doba oběda se blíží.
Cukrárna je v tu chvíli přeplněna decibely řevu a vzdor budoucího dědice nabývá enormních rozměrů, jež někdy vrcholí položením jeho několikakilogramové hmotnosti na podlahu a dětská vzteklina ho převaluje střídavě na záda a bříško.
A právě teď se naskýtají dvě možnosti řešení. Ta prvá spočívá v tom, že maminka svojí paží několikrát plácne ratolest přes oblast jeho hýždiček a ono pak v kapitulaci sní co je přikázáno či se zklidní v preventivní hrozbě dalšího výprasku.
Maminka tak tímto jednoduchým, generacemi prověřeným a odzkoušeným způsobem, zainvestovala do výchovy člověka, který se tím ve věku kdy podněty bývají nejsilnější a nejlépe zapamatovatelné, poučil, že jeho touhy a realita života ne vždy jedno a totéž jsou. Ta druhá možnost řešení může být i osudová. Maminka ve snaze, aby dítko nepůsobilo ostudu či ze soucitu, mu umožní vyvzdorovat si jím vyvolený pamlsek a dosahuje tak účinku mohoucího mít v budoucnu nedozírné následky.
Dítko si v sobě takto zakóduje poznatek, že truc a bezohledné prosazování požadavků lehce najde svého uplatnění a pokud takovéto počínání má i svoje repete s rodičovským požehnáním, tak je položeno kukaččí vejce do hnízda svých bližních a společenské maléry mající v budoucnu své mediální vyústění v černé kronice, jsou na světě.
Určí-li sudičky do vínku takovémuto člověku vůdcovské a válečnické sklony, pak o takovýchto "osobnostech" píší i historické publikace.
Kdo ví, zda-li i malý Dolfíček Hitlerů nevyváděl své mamince psí kusy v některé z rakouských cukráren a paní Hitlerová místo pár výchovných plácanců na jeho, možná právě tímto způsobem vznikající nacistický zadeček, zvolila podřízení se budoucímu diktátorovi a tak trochu napomohla světovému požáru... .
Ať tak či onak, cukrárna je u většiny lidí jedno z prvních společenkých zařízení, kde se začnou učit mezilidským návykům, utváří se jejich vztah k hodnotám, začínají poznávat roli peněz, tříbí vkus a dochází ke společenskému vztahu ke svému okolí.
A mladým maminkám je dobře napovědět, že to, co opomenou při výchově svých dětí už i v cukrárně, budou v budoucnu s problémy těžko dohánět, doženou-li ono vůbec.