Jiřina KOČÍ

 Její úvahu mohla trochu rozviklat matčina profese brusičky skla, ve které se karbonovým kotoučem mění čirost průhledné hmoty do podoby uměleckých ornamentů. Ale to ne. Textil byl pro Jiřinu barevnější a hřejivější. O to studenější byl následně její pocit, když otevírala dopisní obálku, a z listu oznamující výsledek přijímacího procesu vyčnívalo jedno slovo. - Nepřijata -.
Narychlo to tedy zkouší na Středním odborném učilišti potravinářském a služeb v Brně - Charbulově ulici, obor cukrářka. A tady to klaplo.

Vzít nouzově jiný učební obor, je dosti vratkou záležitostí. Pod tíhou reality pracovních úkolů se "náhradní" profese může pěkně zošklivit, a původní představa může být silně a nebezpečně zidealizována. Ale u naší budoucí cukrářky tomu tak nebylo. V takovém případě záleží hodně na odborném vedení jak dokáže ve svém oboru roubovat na plaňku žákových představ odnož umu a krásna profese, a tím u něj vzbudit zájem mající ve vrcholové fázi podstatu lásky k řemeslu. Zdaleka ne každý to dokáže. U mistrové učnice Jiřiny, paní Leflíkové, tomu tak bylo. A tak kouzlo textilií v Jiřinině představě mizelo jako čerň noci při slunečním rozbřesku.
Tři roky pak pendluje Jiřka mezi školou, internátem a Dobronínem. Až teprve výuční list tomuto cestovnímu trojúhelníku ukončuje platnost.
Lidové moudro praví, že kdo se kde zrodí, tam se i hodí. A čerstvá vyučenka ve smyslu tohoto přísloví se přemisťuje z brněnské nížiny opět na Vysočinu, a to do města, kde probíhá pomyslná hranice mezi Čechami a Moravou, do Jihlavy. Ve městě kdysi výborného hokeje nepobyla nikterak dlouho a opět jezdí "šalinó" po Brně, ale to již jako mladá paní. Její pracovní působiště je podnik Restaurace Brno-venkov, kam nastupuje coby cukrářka a posléze si svoje výuční znalosti rozšíří o maturitní nástavbu a ve Středním odborném učilišti a střední odborné škole potravinářské a služeb zamění cukrářskou zástěru za bílý plášť cukrářské mistrové. Postupem doby povije dva syny a svůj volný čas dělí mezi potomky, manžela, domácnost a psa. Lze hovořit o rodinné klasice, když tu náhle zavelí reprezentační povinnost na mistrovství světa cukrářů. Její vstup do cukrářského šampionátu byl již popsán v Českém cukráři č.6/99, ale v kostce shrňme základní fakta.

Premiérový vstup do cukrářské soutěžní arény se u paní Kočí odehrál v době, kdy u jejích vrstevnic je soutěžní kariéra již mmohdy dávno ukončena, či u některých učnic zdobí zdi jejich pokojíků několik diplomů a ve vitrínách se blyští medaile z různých kovů. Z čehož je patrno, že nikdy není pozdě.
Umístění na nominační soutěži v Praze v dubnu 99° Jiřině nezaručuje účast v reprezentačním týmu, ale vypadnutím dvou nominovaných účastníků posouvá brněnskou cukrářskou mistrovou do reprezentačního tandemu. Vrcholové cukrářské podujetí je jejím druhým soutěžním vystoupením v životě. Do toho prvního ji vyslala škola. A zde musela odevzdat povinnou nováčkovskou daň v podobě rozvrněných nervů, které pod tíhou neodzkoušených věcí ne a ne se ustálit do klidové polohy. Pohyby a mysl prvé dvě hodiny postrádaly řád a vše se vytvářelo improvizací. Až posléze se Jiřině začalo dařit svému dílu vtiskávat ucelený systém.

Pozvánka do reprezentace vyvolala jednoznačnou reakci skrytou do výroku: "proboha, co tam budu dělat"? Vzít - nevzít se počalo blížit hamletovskému dilematu. Proti mluvil nesmírně krátký čas přípravy. Ale závazek vůči důvěře školy i Společenstva cukrářů ČR, převážil veškerá negativa. S kolegyní Miloslavou Uherkovou vytvořila reprezentační dvojici, která poprvé reprezentovala Českou republiku na historicky prvém cukrářském mistrovství světa na české půdě. Snad právě proto, že paní Kočí žije v brněnské nížině, nostalgie mládí stráveném v hornaté oblasti v ní stále přežívá. Vzpomínka má reálnou podobu v chatě v Nedvědici na Vysočině v romantické krajině kopců mezi nimiž plyne řeka Svratka a nedaleko se majestátně tyčí do výše hrad Pernštejn. A zde je kouzelné místo relaxací, kde paní Kočí se svou rodinou příležitostně tráví víkendy. Lesní stezky jsou jako stvořené pro jízdu na kole. Vysloví-li se Vysočina vybaví se azyl pro básníky a spisovatele nacházející inspiraci v malebné kráse kouzelnéhoho kraje. Ale nejen tito píšící tvůrci dějů a dramatů, ale i houbaři. A tím - přesněji tou - je i Jiřina Kočí. S košíkem v jedné a s nožem v druhé ruce prolézá houštinami nedvědických hvozdů, a to prosím mnohdy sama ! Ženská odvážná ! /nebo nerozvážná ?/. Ale není to pouze za účelem trofejního sběru chutných produktů přírody. Při své houbařské vášni se někdy kochá pohledem na různorodou společnost v podobě lišky, divočáků i klikatící se zmije.

Jiřina je napříč kalorické profesi štíhlá, velmi štíhlá. Je to takový "ještěrkovitý" typ. To spolu s jejím temperamentem a určitou dávkou ráznosti, může svádět k domněnce, že její typ muže bude kontrastní. Ale jak sama tvrdí, uznává, když je chlap chlapem a žádná ušlápnutá bačkora. A to ji rozhodně jako ženu ctí.

Práce s dospívající mládeží, je pro paní Kočí nejenom obživou a výchovným procesem, ale i poznáváním sebe samé. Způsob její práce je přes děti zpětně reprodukován. A toto echo je pro ni měřítkem činí-li správně či nikoli. A navíc mládež svým neotřelým způsobem a přístupem k věcem je pro ni zároveň i inspirací.

Takovéto ukončení reportáže má svoji nezbytnou gradaci a stačí k závěrečné tečce. Váhal jsem, mám-li připsat ještě větu navíc. Nakonec to ale risknu.
Rukama mistrové Jiřiny Kočí prochází v současné době - snad - (???) i budoucí šéfredaktor tohoto časopisu. Jsem si víc než kdokoli jiný vědom, co všechno se musí, a zároveň i nesmí - a to především - do budoucna stát, aby tomu tak bylo. Je to opravdu ve hvězdách. Ale jedno může být jisté. Stane-li se tak, bude mít paní Kočí možná svůj střípek podílu na tom, jakou tvářností se bude časopis Český cukrář vyznačovat - řekněme, zhruba za půl až třičtvrtě desetiletí.

– dodatek šéfredaktora webu – Ano ta doba opravdu nadešla a paní Jiřině Kočí musím poděkovat, za její neúprosné tlačení na kvalitu a proto myslím, že se přece jen nějaký ten střípek odrazil na podobě našeho časopisu, dne již informačního webu. – Radim Řezáč