autor v reportážní sérii čerpá z vlastních poznatků provozovatele rodinné firmy Větrník, s.r.o, která se nachází v okrajové městské části Řečkovice v Brně.

Chtěl jsem se naučit nějaký cizí jazyk. Jaký? Angličtina byla světovou jedničkou, ale co mně to bylo platné, že se s ní domluvím v mnohých  státech světa, když se tam přes ostnatý drát nedostanu? U nás na jižní Moravě jsme se nalézali v dosahu televizního signálu  Vídně, do NDR se jezdit mohlo a tak tedy padla volba na němčinu. V té době mě bylo už 34 roků. Koupil jsem si knihu pro samouky a po třech týdnech jsem se vydal mé více než kusé znalosti odzkoušet do NDR. Byl jsem absolvent nějakých pěti lekcí, neovládal jsem minulý ani budoucí čas, ale to mně na odhodlání neubralo. V Drážďanech si koupit jízdenku jsem zvládnul,  Teewurst a vodu mně taky rozuměli, a recepční v hotelu na papír nakreslil  číslice ceny jakéhosi hotýlku. Z mého pohledu jsem neměl žádný problém. O půl roku později jsem si svou inspekční expedici protáhnul až do přístavu ve Warnemünde a to už bylo výrazně lepší. Později jsem se přihlásil do jazykového kurzu, ale ten měl z přístupu lektora, který tam byl asi přeložen za trest, úroveň typu udělání si čárky do notýsku v rubrice "úkol splněn". Pak jsem ještě zkusil jednu paní, ale když jsem jí napotřetí opravoval člen, tak jsem se zvednul a řekl jí, že když chce učit cizí jazyk, ať se jej napřed sama naučí.
To byla doba, kdy jsem už byl asi ve třech čtvrtinách učebnice, když jsem objevil něco co bylo z mého náhledu na výuku to absolutní. V tehdejším rámci výměny studentů, se zde nacházely německé studentky a z těma jsem se dal do holportu.
Způsob výuky jsem striktně stanovil já. Ušil jsem si tento lingvistický kabátek sám sobě na míru, kde nesmělo být žádné slovo či výraz zbytečné. Žádné zkoušení ze slovíček, to byla ztráta času, to jsem se učil sám. Ale mluvil jsem a rozená Němka mě opravovala chyby, či dávala otázky na téma  mnou připravených slovíček a  slovních obratů, které jsem už uměl a považoval za potřebné v souladu s tím, jaký druh konverzace jsem hodlal vést.
Totéž jsem pak praktikoval u mého prvorozeného syna Romana.
Děti mají výuku, díky své vrozené schopnosti absorboval cizí jazyk nesrovnatelně lépe než dospělí, téměř bez námahy. Když Roman zvládl v jeho pěti letech němčinu pro samouky, učinil jsem absolutní způsob výuky. Vyjeli jsme na jaře do NDR a kde se nám to nějakým způsobem líbilo, jsme se zkusili zeptat zda by tam bylo možné v létě strávit prázdniny. Odzkoušel jsem asi 30 míst a volba padla na polohorskou romantickou vesničku v saském Ober Lausitz, Weifa, s roztroušených domky, krásnou scenérií a pasoucími se ovečkami kousek od našich hranic. Romana jsem tam dostal navíc do mateřské školky, a tak si po celý den hrál s německými dětmi. Spolu jsem hovořili výhradně německy.
Měli jsme ještě druhého syna, který byl v té době mimino. Manželka po měsíci pobytu nás přijela navštívit. Při jejich setkání došlo k neuvěřitelnému šoku. Roman mluvil výhradně německy a nemohl přehodit na češtinu, čímž jsem musel mezi matkou a synem dělat tlumočníka! A to byl před námi ještě další měsíc. Mně to až rychle nešlo, brzdou byl příšerný dialekt, který spisovnou němčinu přetvářel téměř na úplně odlišný jazyk. Místní obyvatelé mi rozuměli všechno, ale já jsem měl s jejich mluvou potíže. Nakonec to dopadlo tak, že můj žáček předškoláček pro mne v určitých chvílích působil v roli překladatele.
Těsně před zahájením školního roku jsme se vrátili domů, ovšem syn i s českými dětmi mluvil pouze německy. To bylo závažné, protože za několik dnů měl nastoupit do první třídy. Pak ale začal do větných spojení vkládat sem tam nějaké české slůvko, a jednou přišel do obchodu s přáním, které mělo tuto podobu: "Gutan Tag, ich möchte ein rohlík!"
Roman jezdil do Weify na celé prázdniny každý rok, zúčastňoval se i pionýrských táborů a nejednou musel ukazovat pas, že není z jejich kraje, protože mluvi v přesném dialektu tamního nářečí.
Po ukončení školní docházky odešel se učit kuchařem do Rakouska nedaleko Vídně. Po vyučení pracoval  v restauraci Jenewein ve vídeňském Floridsdorfu. V Rakousku je odlišný způsob učení než u nás. Školní teorie je absolvována v celku po dobu 2 měsíců a zbytek času v roce pracují učni v restauracích, kde jsou za práci placeni. Roman si v prvním ročníku koupil malý motocykl na kterém i občasně jezdil do práce a při nástupu do pevného zaměstnání si zakrátko pořídil Tatru 613. Pracoval od 9.30 do 13 hodin a poté od 17.30 do zavírací doby, a to od pondělí do soboty a v neděli ráno přijel domů. Vše probíhalo k jeho spokojenosti.
Syn dosáhl věku 23 roků. Pojednou se u něho objevil podivný kašel, kterým nikdy netrpěl a na rukou měl otoky. Po nějaké době i samotný šéf poslal Romana k lékaři a ten do nemocnice.
Došla mně esmeska se sdělením, které jsem si opakovaně přečítal, abych si byl jist, že mu dobře rozumím. Na displeji stálo: "Mám zničenou ledvinu, ležím v nemocnici". Okamžitě usedám do auta a řítím se do Vídně. Tam se dozvídám, že ne jednu, ale obě ledviny! Můj pocit se nedá popsat. Prý se jedná o  neznámý vir, který udělá tělo alergické na vlastni orgány, které  je odmítne! Ptám se co se bude dít dál? Zatím prý dialýza a pak transplantace. Po takovém sdělení by se ve mně krve nedořezal. Transplantace a čekání na dárce! Čili opravdovou mluvou řečeno, až se někdo zabije a ledvina bude pasovat, tak se začne něco dělat.
Můj následný dotaz zněl, zda by mohli rodiče ledvinu darovat? Odpověď zněla, že by to bylo to nejlepší. Bez chvíle zaváhání odpovídám, že zákrok můžeme udělat teď hned. Ještě na místě jsem domluvil termín ve kterém jsme pak přijeli společně s manželkou. Ještě toho dne při rozloučení mně Roman říká: "Tati to je v háji, co?" Se snahou o pevnost v hlase odpovídám: "Ne máš mne a maminku, společně to dáme dohromady, zůstaň v klidu!" Ale já v klidu  vůbec nebyl, protože mně vnitřní hlas napovídal, že to bude mnohem složitější než si vůbec dokážu představit. A taky bylo.
Při vstupním testu se zjistilo, že jsme s manželkou oba schopni být vhodným dárcem. Měli jsme se mezi sebou rozhodnout kdo to bude. Opět bez váhání se hlásím já. Jsem starý klasik rytířského způsobu života a jdu do toho s odkrytým hledím. Jsem hospitalizován v nemocnici, kde se podrobuji transplantačním testům. Nechce se mně věřit, co je možné na člověku všechno zkoumat. Testů jsou desítky a ani jeden nesmí být negativní, jinak by musela nastoupit manželka. Je mi padesát roků a všechno je OK až na jeden test, který byl na hraně. A nastal kolotoč mezi Brnem a Vídní, kdy se opakovaně přemisťuji z jednoho města do druhého, kdy se zkoumají další a další věci.
Vídenští lékaři chtějí po našich odborné posudky na můj dřívější zdravotní stav. Naše obvoďačka ve snaze působit jako odborná kapacita, krákorá jeden nesmysl vedle druhého, že nejsem vhodným dárcem apod. Pozdější skutečnost ukázal její diletantismus. Obdobně na klinice, kdy se jeden doktor ptá druhého co tam má napsat, angličtinu neumí ani jeden a vyjádření mně dají v češtině, které já osobně překládám do němčiny. Sestry do toho všeho důležitě a drze povykují jako opice. V takto závažných chvílích i přes svou povahu raději mlčím a ptám se v duchu, za co tito rádobybohové berou peníze.

Roman chodí dál do práce, nechce se vzdát, a v noci ho sanitka převáží na dialýzu, které je mu společníkem ve stavu co lze v nadsázce nazvat spánkem a ráno jde zase do práce.
Já mezitím pendluji mezi Brnem a Vídní, kdy se několikrát stává, že můj příjezd domů předbíhá telefonát, že se mám opět dostavit do nemocnice k nějakému vyšetření. Efektivita práce klesala, finanční konto se tenčilo. Vše se začínalo měnit do zvláštních pocitů, nad námi se vznášel příznak čehosi nedefinovatelného, tak jak když se ráno probudíte v atmosférické proměně tlaku s bolestmi hlavy a venek je zahalen tmavým pošmournem.
23. července 2001 vycházíme společně z domu, oba vzhlédneme na Větrník, který se v mírném větru otáčí jakoby v pozdravu na rozloučenou a je kupodivu natočen symbolicky ve směru Vídně, kam se oba dva vydáváme vstříc neznámému osudu.

- pokračování příště -