fiogf49gjkf0d
Autor v reportážní sérii èerpá z vlastních poznatkù provozovatele rodinné firmy Vìtrník, s.r.o, která se nachází v okrajové mìstské èásti Øeèkovice v Brnì.
Pracovat u Mathesa, znamenalo projít pracovním gulagem. Já si svùj témìø pìtiletý pobyt v tomto prostøedí velice cením, a to ze tøí dùvodù.
A to, že jsem to zvládnul od zaèátku do konce, kdy jsem odcházel vlastním rozhodnutím, bez toho že bych byl vyhozen. Tím druhým dùvodem byla skuteènost, že jsem se nauèil skuteènì pracovat. Ne že bych døíve nepracoval, èi to neumìl, ale byla to práce té úrovnì, jakou mnì umožòovalo socialistické zøízení. A práce tady a v Rakousku, potažmo u Mathesa, byl setsakramentský rozdíl.
Tøetím dùvodem bylo, že jsem si vydìlal peníze jejichž výši jsem døíve vídával v zahranièních filmech s bankovní tématikou.
Jednalo se o pekárnu, kavárnu a cukrárnu v jednom, sestávající ze tøí provozoven v mìstì Korneuburg u Vídnì, z jedné filiálky ve Vídni, Stockerau, v Langenzensdorfu a dalších. Kromì toho se expedice peèiva provádìla do mnoha dalších firem èi zaøízení typu marketù, restaurací, benzínových èerpadel, imbissù, škol, nemocnic, vìzení a dalších, a to v samotném Korneuburgu a jeho okolí, ve Vídni a ve smìru k ní, stejnì tak v opaènou stranu na Stockerau.
Ve firmì bylo zamìstnáno nìco pøes 100 zamìstnancù, vèetnì filiálních provozù. Peklo se 37 druhù chleba a pøes stovku sortimentu peèiva. Cukrárna mìla kolem 15 zamìstnancù se vzorkovým sortimentem, èasto zhotovovaných pro slavnostní pøíležitosti. 5 pracovníkù se nacházelo ve studené kuchyni.
Administrativní úkony, typu veškeré papírové agendy, objednávek, vydávání úkolových listù, fakturace, pøebírání denní tržby, telefonního servisu a dalších záležitostí zajiš�ovala pouze jedna dívka, jménem Helga. Byla miláèek nás všech, v platonickém slova smyslu, velice kamarádská a mnì osobnì nìkolikrát zachránila od tìžkých problémù. V náplni její práce byla navíc povinnost pøipravit menší série zboží, které si pøed zavírací dobou objednaly markety když bylo zøejmé, že prodejní regál bude za chvíli zít prázdnotou, a že by se ještì prodalo napøíklad 5 - 10 chlebù, 30 kusù peèiva atd. Helga musela v tomto pøípadì zaevidovat objednávky, pøipravit zboží, naložit si jej do dodávky, rozvést, vrátit se, vyložit pøepravky, zaparkovat auto na stanovené místo. To už mezitím dávno odbila hodina její pracovní doby, což nikterak nebyl dùvod k opuštìní pracovištì. Tak mohla uèinit, až svoji nedokonèenou práci díky rozvážkám, dohotovila a teprve potom mohla jít domù.
Èili u Mathesa byla jedna administrativní síla na takovýto druh práce, která zajiš�ovala chod firmy o sto lidech!
- O tom se nikomu v Èesku ani nesní! -
Paní šéfová, mimochodem pohledná paní, se starala o repré a kromì toho mìla na starosti úèetnictví a mzdy.
Šéf vlastnil kromì rodinné firmy založené jeho pradìdem, nìkolik aut, malé sportovní letadlo, které bylo hangárováno na letišti ve Stockerau a zastával nìkolik významných funkcí na místní radnici. Tento èlovìk døel jako kùò. Centrální provoz, tj. pekaøská a cukráøská výroba vèetnì prodejny a kavárny byl na jednom místì, kde mìli Mathesovi zároveò i bydlištì. Šéf se na pracovišti pohyboval výhradnì v pekaøském úboru. Kromì organizaèních pokynù vykonával i bìžnou práci, kdy zaskakoval v pøípadì aktuální potøeby. Nìkolikrát za den nás prùbìžnì seøval, k èemuž mu byl nápomocen mimoøádný hlasový fond. V rozsahu 14 dní, maximálnì tøí nedìl, renovoval dosavadní chlebovou produkci, a to technologicky, chu�ovì, tvarovì, vzhledovì. Výrobek byl dám na trh. Pokud byl žádaný, byl stažen typ kterého tento prototyp pøedstihnul. Pokud se neujal, laborovalo se dál. Øevem, buzerací, ale vlastním pracovním pøíkladem z nás vyždímal i ty nejskrytìjší rezervy a zpùsob práce vypadal jako frontální váleèný atak.
Pracovalo se od pondìlí do soboty. Sobotní odpolední a veèerní zakázky ( v malém rozsahu), vèetnì nedìlních, pøipravoval šéf osobnì.
Zdá se to být nelogické, ale podstata spoèívala ve velké konkurenci.
V osmitisícovém mìstì si konkurovalo pìt (!) pekáren. Kromì toho tyto tržní vody pravidelnì brázdil velký žralok Anker, což je nejvìtší vídeòská, potažmo rakouská pekárna. Šéfova produkce byla v Korneuburgu nejvìtší a jeho chléb v obchodech nejžádanìjší. Proto, aby se na této pozici udržel nezbývalo mu nic jiného než nás mydlit hlava, nehlava. Na dovolenou jezdil pouze na jeden týden, a spíše to byl odpoèinkový únik.
Nikdy nejel s manželkou, protože musel být nìkdo pøítomen, aby hlídal manšaft. I tak dokázal pracovní tým držet jím nasazené tempo asi tak 4 dny. Poté už bylo znát, že pùvodní systém "roubík v ústech a rychlost dvacet", zaèal opadávat. Paní šéfová takovou autoritu a schopnost udržet vysoké nasazení nemìla. Tohle mìl ale šéf odpozorované a vracel se vždy v optimální dobu.
Být zamìstnán kratší dobu než 5 rokù a onemocnìt, znamenalo pro dotyèného konec. ( po pìti letech už mu muselo být placeno urèité odstupné). Jednou zaspat, znamenalo si po probuzení sbalit fidlátka a jít si hledat jinou práci.
Šéf byl perfektní dirigent svého orchestru. Když vidìl, že celkový výkon nìkterého provozu se zvolòuje, èi v pøípadì obdržení nìjaké velké zakázky, vyvìsil na vstupní dveøe do firmy nápis, že se pøijme nová pracovní síla. Po pøeètení jsme si vkládali pomyslný roubík do úst sami a rychlost jsme v pudu sebezáchovy zvýšili nejménì na pìtadvacet.
Bylo to tím, že v Rakousku u èeských hranic byla velká nezamìstnanost a Rakušané si hledali práci v okolí Vídnì. Kromì toho se rekrutovalo na trhu hodnì uchazeèù z asijských zemí vèetnì obyvatel postkomunistických zemí.
Vykonával jsem práci "lieferanta", neboli rozvozce zboží, s tím, že jsem v pøípadì nutnosti byl nasazován na vše potøebné. Tím jsem u firmy obíhal jakési koleèko, kdy jsem byl barmanem, pekaøem i cukráøem.
Všechny firmy musely mít navezeno potøebné zboží do doby, než se otevíralo. Pøijet nìkam pozdì bylo vylouèeno. Ráno jsme obdrželi objednávkový list, zboží jsme si sami skládali do velkoobjemových pøepravek. K tomu náležely výrobky cukráøské a studené kuchynì. Za pøesný poèet jsme nesli osobní odpovìdnost. Naváželo se v brzkém ránu a tak jsme mívali od provozoven klíè. Moje první štreka byly Kaisermühlen na druhém konci Vídnì. Pod plným plynem jsem pádil jako o závod, pod rizikem pokut, abych se vrátil vèas a stihnul vše ostatní. Odbyt Mathesova zboží byl obrovský a nìkteré obchody se v prùbìhu dne zavážely tøikrát, výjimeènì i více. Do deseti hodin se provádìla práce v bìhu. Po desáté svižným, ale už nižším tempem a odpolední provoz byl v poklidu.
Bylo nás celkem 6 lieferantù a pracovalo se asi tak od 3 do 12 -13 hodin. Výjimku tvoøil pátek nebo den pøed nìjakým svátkem. A Rakušané jich mají požehnanì. To se nastupovalo buï už v 1 hodinu ráno, èi ve 23 hodin v noci pøedchozího dne. Na odpoledne zùstávali už jen pouze dva rozvozci, kteøí pracovali podle potøeby asi do 16-17 hodin. Tato smìna byla týdenní. Rakouští kolegové byli ženatí a nechtìli odpolední smìny moc vykonávat. Mnì, který jsem v Korneuburgu bydlel, to nevadilo. Naopak. Byl jsem rád, že mohu více pracovat, což se výraznì projevovalo na mé výplatní pásce. Kolegové proto odpolední práce èastokrát pøesouvali na mne, až se to postupem doby stalo témìø pravidlem. Já tak tedy pracoval vìtšinou dennì 13 -14 hodin. Mùj èistý mìsíèní zisk - jednalo se o dobu let 90 - 94, se pohyboval pøes 20 000 šilinkù (smìnný kurs 2.50 Kè). Pozor, øeè je o zisku, který mnì zùstal po všech odvodech a zaplacení bytu. To byly v té dobì velké peníze, které zastínily i základní plat èeských poslancù vèetnì premiéra. Ti mì ale svou hlasovací aktivitou brzy dohonili a pøedhonili.
- pokraèování pøíštì -