Pečení koláčů je prastarého původu. Už u starých Egypťanů, Řeků a Římanů se pekly často slavnostní koláče. V Homérových dobách byl mléčný a medový koláč vyznamenáním pro hrdiny. Při svatbách hrály velkou roli koláče sezamové. Při bohatém jídle byly velmi oblíbené slané koláče, zvané epipesta. U starých Římanů se shledáváme s "koláčníky", kteří pekli chutné a oblíbené koláče.
V českém království už ve XIV. století byli mezi pekaři v Praze i "koláčníci", kteří se zabývali pouze pečením koláčů. Staří Egypťané vyráběli z květin lotus chutné koláče, dále pak koláče "Muffab", které vyráběli z přísady ořechů, medu, sezamového oleje i jiných aromatických součástek. Dále pak koláč "Jebaba", který vyráběli ze suchého chleba, jenž se roztrouhal, přimísilo se máslo, med, a růžová voda.
Číňané, je-li přítomen host předkládají koláče z hrachového výtažku, máslové pečivo s vepřovým masem, dále koláče které vyrábí z nejjemnější rozemleté stromové kůry a posypávají cukrem.
V pečení cukrového zboží zvlášť vynikali Turci a Peršané. Když Peršan chtěl ženě prokázat svou náklonnost, poslal jí koláč "Rehatlocum", který byl vynalezen Hadžimem Belinem a v češtině jej lze přeložit jako "povolnost hrtanu".
Angličané vynikají v přípravě různých koláčů, které mají v jejich zemi velikou tradici. 12. leden bývá v Anglii svátkem malých i velkých, a v tento den se vyrábí královský koláč, jenž bývá vidět ve většině výkladních skříní. Koláč je rozmanitě vyzdobován a váží pět kilogramů. Byl vyroben dokonce koláč pro královnu o hmotnosti 50 kg a byl vysoký 1,5 metru.
Ještě dodnes se v některých místech Anglie dodržuje zvyk u dívek, které se touží provdat a které zhotovují koláč pod názvem "dum cake" (tichý koláč). Při jeho výrobě se musí dodržovat následující pravidla: sejde se několik mladých děvčat, každá z nich vezme hrst mouky, vloží ji na bílý papír a posolí. Jedna z dívek vlije na mouku tolik vody, kolik je potřeba k výrobě těsta. Těsto se pak tenounce rozválí a každá z děvčat vypíchá špendlíkem do okraje koláče počáteční písmeno svého křestního jména i příjmení.
Koláč se vsadí do pece hodinu před půlnocí a děvčata tiše a bez hlesu sedí kolem pece a očekávají půlnoc, kdy se má nastávající dotknout prstem písmem vyznačených na koláči.
V XV. a XVI. století se pečením koláčů zabývali i velcí státníci. Za Jindřicha IV. vynalezl guvernér Paříže "tort mošusový" a známý kardinál Richelieu měl svůj zvláštní návod ke zhotovování "savojských koláčů" z bramborové moučky. Později Richelieu přenechal návod pařížským koláčníkům zdarma a byl za to nazýván dobrodincem.
Téměř každý národ má svou krajovou tradici ve výrobě koláčů, jejichž původ, pokud je možné jej prostřednictvím záznamů postihnout, sahá daleko do antických dob, a možná ještě dále.