Dejte vejce malovaný, dejte vejce bílý. Takto budeme volat již zakrátko, kdy první neděle po prvním jarním úplňku se stane dnem velikonočním. Tuto větu bychom mohli ukončit interpunkčním znaménkem v podobě tečky. Ale za dané situace by asi spíše měl být na místě otazník neboť při tlaku krize ekonomické, nás začala navíc tlačit i krize vaječná. Prý nejhůře to bude u vajec bílých, která se používají na kraslice.

Celý problém má svůj počátek v nařízení EU o chovu slepic ve větších klecích.
Tak za prvé. Proti důstojnému chovu slepic nelze nic namítat, ostatně snímky či záběry napresovaných slepic jedné na druhou, kterým se má snad údajně i celou noc svítit, aby snášely v rychlejších cyklech, je genocida nejenom na opeřencích samých, ale i na spotřebiteli. Protože jaká kvalita, spíše nekvalita, může z takového prostředí vzejít?
Za druhé, kdo vůbec takovéto chovy povolil, v nichž se již po mnohé generace slepice takto mačkají. Vždyť je to zase jen honba za ziskem, jehož nástrojem a zároveň obětí, včetně nebohé slepice, je člověk.
Kdo vyšponoval cenu do současné nesmyslné výše? Trh nebo jen banda keťasů? Co udělají výrobny, které stojí na dluzích? Není pro ně nic lepšího než tímto způsobem si dluhy hojit na odběrateli, kterému zašlou cedulku, jak je to velice mrzí, ale že musí reagovat zvýšením cen s příplatkem 10 % na každém dodacím listu. Do toho si samozřejmě započítají i ty výrobky, které s vejci nemají nic společného. Hezké a do očí vhánějící slzy dojetí je dodatkové znění, že pokud se  cena vrátí pod hranici 3 kč za kus, že příplatky přestanou účtovat. Ó jak šlechetné!
Počítejme společně.  Vycházejme  z původní ceny ca 2 Kč za vejce. Cena se zvedla na 6 korun i výše. Tohle navýšení, podotýkám pouze dílčí suroviny, obdrželo procentuální přídavek 10% za veškeré dodané zboží. Pokud by cena spadla, dejme tomu na 3.50 či 4 Kč, tak navýšení o deset procent zůstane, protože to nejsou ony magické tři koruny, jakoby cena vajec byla stále na šesti korunách.
Skvělá úvaha a zároveň i legrační. Prostě, zase se někomu svým packalstvím pomohlo.
Samozřejmě, že je otázkou, zda cena vajec vůbec spadne a případně o kolik. Protože minulost nás už mnohokrát přesvědčila, že co peklo schvátí, nikdy nenavrátí, i kdyby se mělo zlevňovat o 100 procent.
Je pravda, že rozšíření klecí něco stojí. Ale jedná se o pouhou jednorázovou položku, protože se klece nerozšiřují každým dnem, kdy právě tento úkon vyvolal zdražení. Otázkou jinou by bylo, pokud by chovatel platil pronajatou plochu od metru, tak by pak tohle navýšení bylo stále přítomno.
Další věcí je, že většina států Evropské unie se na nařízení zvětšení prostorů vysloveně vykašlala a jede si dál po svém. Samozřejmě my jako první jsme se museli striktně držet evropských směrnic a honem vejce z menších chovů vracet do země původu.
Bohužel je to již tradiční příznak české politiky, že srazíme téměř při každém zahraničním povelu podpatky, uděláme vlevo bok a řítíme se plnit nařízení, které jsou v mnohých případech nesmyslná a mnohdy k jejich realizaci samotnou EU ani nedojde, ale my v jejich naplnění musíme být mezi prvními.
Jenom pro připomenutí mladší generaci uvedu princip, jak se u nás mnohdy dělala politika, kdy jsme si sami navyšovali požadavky, které od nás ani nebyly žádány. V Československu probíhal kolektivizační proces ve znárodňování - tedy v ukradení majetku v osobním vlastnictví - ve dvou vlnách. První znárodňování velkých podniků bylo hned po druhé světové válce naším prezidentem Benešem, který po vstupu nacistických vojsk hrdině utekl do Londýna, a byl jedním ze strůjců programu atentátu na Heydricha, jenž ve své podstatě nic neřešil a který krvavě odnesli obyvatelé Lidic a Ležáků včetně dalších členů domácího odboje, který byl zcela rozmetán. Druhé znárodnění se uskutečnilo po roce 1948, kdy se zlikvidoval i poslední holič, protože byl představitel buržoazní  kasty vykořisťovatelských vyvrhelů. Sama Moskva takovýto rozsah znárodňování nežádala, ve všech ostatních satelitech zůstalo malé podnikání netknuto, ale my jsme z lásky ke Stalinovi prokázali takové vlezdoprdelkování, které nenastalo v žádné druhé zemi východního bloku. A naše dnešní milovaná vláda, či vlády, které se vystřídaly na demokratické obměně naší vyspělé společnosti? Ty to dovedly totálně zu grund ve výši více než jedeapůl biliónu korun dluhů jako ještě nikdo. A když se objeví nějaký problém tak ustoupí všem řvounům a promění se ve strážní železniční domek, kolem něhož bez zábran se řítí expresy všelijakých šmelinářů a nátlakových skupin, které pro sebe rvou z majetku druhých.
Tak co s tím? Nic! Pomož si kdo můžeš, plať řádně daně včetně dalších poplatků a drž hubu a krok!
Ale zpět k vaječné krizi. Je otázkou, do jaké míry si pomohou ti, kteří se rozhodli vrátit k chovu nebo jej začít. Násadová slepička něco stojí a možná stát i o něco víc bude, kdy tento vstup je potřebné započítat do konečné ceny vajec. Kdyby čtyřčlenná rodina použila – jen tak od pasu střelím nejnižší počet – 20 vajec týdně, kdy beru v potaz, že se nejedná jen o přímou konzumaci, ale i jako přísadu do dalších pokrmů, tak hrubým ziskem ušetří v poměru bývalé a současné cenové výše asi 80 Kč týdně, potažmo 320 Kč za měsíc. Z tohoto zisku budeme odpočítávat cenu chovné slepičky, dopravu, nákup potravy, kde i když se bude jednat o zbytkový zdroj, museli jsme jej předtím zaplatit. Práci nezapočítávám. Kolik čistých peněz z toho zbyde?

To ale není největší problém. Slepice je potřeba zásobovat krmivem. Sice je možné krmit automatickým krmítkem (další položka), ale slípky je nutné večer zavřít a ráno vypustit nebo z nich lasičky a kuny udělají pel mel. Co s nimi, když nebudeme doma? Zavírací a otevírací úkon mohou udělat i staří rodiče na penzi, pokud se nachází ve společné domácnosti nebo alespoň v blízkosti či v některých případech i dobří sousedé.
Kolik však dobrých sousedů máme, potažmo jak dalece jsme my schopni být dobrými sousedy? Čili se ve většině od slepic na delší dobu nehneme. Starost je už jen s pouhým psem. Toho v některých případech můžeme vzít s sebou nebo ho u někoho „uskladnit“. Slepice ale ne. Takže i tato varianta samozásobování bude mít svá velká proti. Sem tam se nějaká slepice zaběhne, něco uloví pernatý dravec a tím vším se nám cena vajec z domácího malochovu opět zvedne. No a ještě bude zapotřebí započítat naši národní povahu, že když jeden tvoří tak druhý boří, tedy, že když si pořídíte slepice a nedej bože nebudete mít kurník doslovně na řetězu, tak vám vaše vejce se stoprocentní jistotou někdo ukradne i se slepicemi - a není vyloučeno, že i tím řetezem.
S praktickým chovem slepic mám zkušenosti pouze z dětských let, kdy jsem jim u babičky házel zrní, čistil hřad, vymetal kurník a sbíral vejce.
Zkušený chovatel by určitě našel ještě více důvodů, které by promluvily do námětu, zda mít vlastní chov či nemít.
Upřímně řečeno pro běžného spotřebitele, i navzdory zákeřnému navýšení ceny, tak pokud si tatínek odepře sem tam jedno pivečko a maminka nějakou módní blbůstku či časopis „duchaplných“ informativních perliček, nebo oba dva společně lehce zredukují počet vykouřených cigaret, tak i současná cena vajec domácí rozpočet rozhodně nezbourá.
Ovšem výrobna, či restaurační kuchyně, která používá vejce řádově v desetitisícových počtech za měsíc, tak ta to už pocítí. A její pravidelní zákazníci pochopitelně rovněž.
Co dál? Podle mne, jakmile se humbuk s klecemi urovná a přejde zimní období, kdy slepici vždy méně nesou a bude po Velikonocích, tak  - snad - se ceny vajec o něco sníží. O kolik to bude, je však otázkou?
Jedno je však jisté, že to původní  cena rozhodně nebude.