fiogf49gjkf0d
V jedné vesnici se jménem Pøepeøe, žil kdysi pernikáø. Pekl perníky ještì lepší než v Pardubicích. Tenkrát Pardubice ještì ani perník moc neznali. Ten pernikáø se jmenoval Elis. Místo chlévù a seníkù mìl pece a vèelín. Pekl medová srdce, generály na koni, panenky, stromeèky, rybièky, koèièky, pejsky i domeèky. Nìkteré stáli krejcar, jiné šesták a nìkteré i zlat'ák. Jednou se pernikáøi udála pøíhoda, která se v Pøepeøích vypráví dodnes.
Pernikáø jako každý rok, šel do okolních mìst na trh prodávat perníky, které pøed poutí upekl. Dobøe mu to vynášelo, tak na trhy chodil rád. Až jednou...
Ráno se vyhouplo na nebe sluníèko, které oznamovalo teplý a sluneèný den. Pernikáø již své zboží vybaloval v Dolním Bousovì a pøi tom prodával prvním pøíchozím. Zrovna se dohadoval se starostovou ženou jestli je srdce s nápisem „z lásky" za šest krejcarù nebo za deset krejcarù, když zaznìly fanfáry. Na námìstí zastavil koèár, zlatem a støíbrem zdobený. Z koèáru s dvìma páry bílých koní a s j edním párem koòù èerných, vystoupili hrabì, hrabìnka a jejich dcera. Hned se sluhy v patách, se vypravili obhlédnout trh. Až se koneènì dostali k našemu pernikáøi. Hrabì si nejprve Elisa a jeho výrobky prohlédla ptal se: „Je ten perník medový?" „Ano, pane", odpovìdìl Elis. „Pøejete si nìjaké perníky koupit? Vaše dcera, pane, by jistì ráda chtìla tuhle pannu." „Chceš ji Elisabeto?" otázal se hrabì dcery. „Chci všechno", øekla umínìnì Elisabeta. A tak hrabì vykoupil skoro celý krám. Nabídl ještì Elisovi, jestli by nechtìl u nìho péct na zámku. Elis se chvíli rozvažoval, a pak návrh odmítl. Hrabì mu spoèítal všechny výhody, které by u nìho na zámku v Pardubicích mìl. Ale Elis trval na svém. Co by si bez nìho doma poèala žena, desetiletý syn Janek a jeho vèely. Jak se mùže obejít chlapec u své milé bez perníkového srdce? A v tomhle okolí žádný jiný pernikáø není! A tak se pernikáø Elis a hrabì z Pardubic pohádali, že to vidìli všichni obyvatelé Dolního Bousova.
Nakonec se dohodli, že Elis se k hrabìti odstìhuje do Pardubic s celou svou rodinou a hospodáøstvím. Od té doby jsou slavné svými perníky Pardubice a ne Pøepeøe.
Jaroslav Folprecht, 2000 - Povìsti - Písnì a báje z Èeského ráje,
Perníkové zboží je nejstarší druh peèiva, poèátky jeho výroby jsou kolem 70. roku našeho letopoètu, ovšem v jiné podobì a kvalitì než dnes. Jednou z nejdùležitìjších surovin pøi výrobì perníkového zboží je mouka. Tak napøíklad mouka, která se zdá na první pohled pìkná, i po chemickém rozboru uznána za prvotøídní, má pro odborníka, který ji zpracuje, velkou chybu. Tìsto z takové mouky se roztéká a pøi peèení nejde do výše, nýbrž do šíøky. Barva dobré pšenièné mouky má být nažloutlá, nemá být pøíliš hladká, spíše hrubìjší. Prùmìrnì mouka obsahuje 12-15% vlhkosti. Jeli uložena ve vlhkých místnostech, stoupne obsah vlhkosti v mouce na 18-20%. Další surovinou k výrobì perníku je vèelí med. Je-li med èerstvý, musí být èistý, jasný a hustì tekutý. Teprve po nìkolika týdnech dostává kalnou barvu a hroznový cukr, který je v nìm obsažen, se poèíná oddìlovat a med èasem ztuhne. Hlavní látky, které med obsahuje jsou: 35% ovocného cukru, 42% hroznového cukru, 2% surového cukru, malou èást bílkovin,vody, voskoviny, volné kyseliny, aroma a barviva. Cukrový syrob, který se používá k výrobì perníku, se vyrábí z melasy v cukrovarech. Pøi výrobì perníku se též používá karbon, zvaný též amonium. Vyrábí se chemickou cestou. Má louhovou chu�, je velmi èpavý. Potaš je dle svého složení druh soli, døíve se vyrábìl vylouhováním døevìného popelu, nyní se vyrábí chemickou cestou. Pøi zadìlávání perníkového tìsta se dbá na to, aby èerstvì zadìlané tìsto vzhledem k jeho teplotì, nebylo pøíliš tuhé, protože teprve po vychladnutí tìsto náležitì ztuhne. Každé perníkové tìsto má pøed zpracováním ležet nìkolik dnù v chladné místnosti, což tìstu velmi prospìje na kvalitì. Lví podíl na docílení pìkného perníkového zboží má dobrá, správnì peèící pec. Pøi výrobì každého peèiva má pec poslední slovo, které mùže znamenat úspìch èi nezdar a to má vliv na kvalitu výrobku.
|