Ze sdělovacích prostředků jsem se dozvěděl, že jistá restaurace v Praze udělala vůči svým zákazníkům neobvyklé a velmi vstřícné gesto, kdy ponechala zaplacení  konzumace dle jejich úvahy. Tento experiment byl prý po týdnu ukončen. Co na to říci?

Pokud v předchozí větě stojí psáno o neobvyklém postupu, je třeba dodat, že restaurace tohoto typu ve světě existují, kdy ty s pevným ceníkem na ně hrají nesrovnatelnou přesilovku. Co bylo podnětem majitele dotyčné restaurace k takovému atypickému kroku, budeme-li hovořit o českém prostředí? Naivita  ve víře  domnění, že dobro se odplácí dobrem? Inspirace průchodnosti tohoto druhu nabídky,  mající odraz v ocenění takovéto důvěry, která kdesi funguje? To je avšak jinými slovy napsaná předchozí věta. Být odlišný od ostatních za účelem vyvolání zájmu klientely? To by již mělo svou logiku, za předpokladu, že… Shrnuto do výsledku, celý možná dobře myšlený počin opětovně potvrdil staré dobré a vyzkoušené úsloví o činění čertu dobrem a jeho pekelné odměně.

Co by asi  mělo takovéto úvaze dříve předcházet, než vznikne její realizace? Nejvíce je v tomto státě anoncována politická činnost, kdy politici mají ve sdělovacích prostředích reklamní prostor prakticky každou půlhodinu plus specializované relace v podstatně delším časovém rozsahu. Doplním, že zdarma. Navíc strana, která ve volbách přesáhne 3 procenta hlasů, tak aniž by o něčem rozhodovala či nesla kůži na trh, již dostává od státu peníze, rozuměj, přesněji řečeno  od těch,  které stát o tyto peníze poplatkovou povinností odlehčí.  A právě televizní, rádiové či živé relace jsou dobrou možností posoudit reakce oslovených. Úspěšným prostředkem k zisku hlasů je tzv. populismus, který naslibuje nízkonákladové , či dokonce bezpracné zisky. Je to ekonomická absurdita, jako bychom chtěli ve fyzice prostřednictvím vody teplé 10 °C, docílit její teploty 15 stupňů.
A politika, respektive ekonomika, má obdobné zákony jako fyzika. Leč bohužel na trikový slib dosažení určité teploty nižší hodnotou proti zamýšlenému záměru, mnozí z nás jsou ochotni věřit.
Zde se nám tak prostřednictvím reakce oslovených a jejich hlasování zobrazuje tato probíraná problematika v dostatečném zorném úhlu a poskytuje nám velmi dobrou možnost posouzení a odhadu, kterým směrem se tento druh Homo sapiens bude ubírat, dáme-li mu možnost rozhodnutí zda platit či neplatit.
Když kdysi jeden renomovaný sdělovací prostředek publikoval výsledek testu respondentů na téma schopnosti vlastní úvahy, došlo k odhalení katastrofálního poznatku, že u 65 procent dotázaných  absentovala schopnost vlastního myšlení a jejich vjem reality byl odkázán na to, že to říkali v rádiu, psaly to noviny či to bylo vidět v televizi, prostě, že to jedna paní povídala. Beru-li v potaz, že tyto průzkumy se dělají v prostorách, kde by se měly, opakuji měly, pohybovat masy lidí, které by prostředí jejich působnosti mělo alespoň z části formovat do určité podoby reálných úvah, a do toho výsledku zakomponuji koeficient dalšího procenta populace, které jsou na míle vzdáleny tomuto prostředí, tak ono zjištěné procento negativa bude mít hodnotu ještě vyšší.
Zkusme nechat rozhodovat zaměstnance o tom, jak velký by měl být objem jeho výplat, nechme rozhodnutí pouze na ženách v tom co by měli dělat muži a na mužích co by měly dělat ženy, nemějme revizorské kontroly a na to se vázající soudní postihy za černé jízdy a zavěsme na tramvajové tyči kasičku s odkázáním na příspěvek dobrovolnosti za to, že cestující mohl být přepraven v několikakilometrové vzdálenosti. Že by tímto způsobem došlo ke kolapsu zmíněného, je zcela nabíledni.
Nemusíme ale chodit daleko a stačí se podívat na rubriku „Poradny a diskuze“ na nášem portálu Gastronews.cz, kdy ta  je zcela zaplavena žádostí studentů gastronomických škol, a to dnes již v řádu tisíců (!)  žádostí o poskytnutí podkladů pro různé druhy zkoušek.

Není předmětem dnešního námětu rozebírat, co je toho příčinou, zda špatná kantorská výuka či studentská neschopnost, ale nesporným faktem je, že i zčásti – a možné že ne malé – je na vině možnost  lehkého způsobu bytí. Abych zkonkrétnil tento obrat. Jak jsem již výše napsal, politika je ve své podstatě humanitní fyzika, která má své zákonité souvislosti. Člověk je ve většině lenoch a pouze okolnosti z něho dělají pilného.  A v jeho povaze je v naprosté většině sáhnutí po lehčím řešení. Tedy něco na způsob vody, tekoucí svou  fyzikální přirozeností  cestou nejmenšího odporu. Sestavování různých menu či zkouškových tématů,  má takový stupeň náročnosti, k jehož zdolání dnes postačuje otevřít si kdejakou knížku či tiskovinu. Pomiňme na kolik jsou pouze tímto způsobem získané vědomosti pro zkoušejícího dostačující, ale především pro zkoušeného, kdy by se rozhodně měla hodnotit, ale též i získávat  originalita, oproti někde obšlehnutému článku, který ze zkouškového materiálu dělá  plagiát, jenž vědomosti tohoto druhy vymaže z hlavy do druhého dne. Již to vidím jak právě z těchto a tímto způsobem vzešlých „odborníků“, se v budoucnu rekrutují přísní vědátoři a možná snad i šéfové, jejichž původ znalostí a schopností má základ v takovémto způsobu nabývání vědomostí.
Ale proč by to dotyčný dělal jinak, když to jde, a zároveň se u něho zkoušející spokojí s tímto výsledkem znalostí. A jsme u té podstaty člověka lenocha, který se chová podle okolnostmi nabídnutých možností. Pokud by chtěl něco okopírovat z knihy či časopisu, tak by  svou tělesnou schránku musel přenést do nějaké prodejny, či místa pobytu kamaráda,  ale hlavně by za příslušnou tiskovinu musel zaplatit. Je zde jednodušší řešení. Máme zde přece výdobytek moderní epochy lidstva, který se nazývá internet. Nu proč ne? Ale jestli opíšeme něco z knihy či z pohodlnějšího, ale hlavně levnějšího internetu, pořád je to ten lehký směr zvolené cesty, který nás možná pro tuto chvíli přenese přes další zkoušku, ale v součtu zisku hodnot, které z nás mají udělat odborníka v námi samotných (ale i někdy rodičů, či z nouze se vůbec v něčem uplatnit) zvolené profesi, jsme v podstatě tam, kde jsme byli, což je navigací do protisměru. Ale to ještě není vše. Onomu dotyčnému je už dokonce i zatěžko se nějakou tou minutou po internetu proklikávat k dotyčné informaci, která mnohdy visí o stránku dál. Ve své zmíněné lehkosti bytí založí raději nový dotaz či dokonce rubriku, kde se ptá na to, co o kousek dál již bylo zmíněno. Ale máme zde dokonce už i ty řádně ofouklé typy, kteří se už nenamáhají vůbec s ničím a napíší do redakce zprávu typu: „Potřebuji sdělení na téma x, y a žádám vám o jeho doručení“!!!  No tak tady již tedy světe zboř se! Je pravda, že jich zatím není moc, ale z podaného prstu se stává zakrátko celá ruka s následným pozřením dalších složek tělesné soustavy toho, na kterého se takovýto parazitní predátor vrhá. To je věrohodný výsledek výchovy v rodině, školách i společnosti jako celku.
Ale zde nám ovšem stále ona fyzika působí, byť prozatím neviditelně  a tyto hodnoty ve svém nitru shromažďuje jako sopka lávu, kterou jednoho dne v rachotivé erupci vyvrhne s katastrofálními důsledky pro své okolí. A to se raději nezmiňuji o tom, zda se někdo zamyslí nad tím, že zde má množinu informací, která řekněme, může být občas k něčemu dobrá, a že za tím vším stojí neviditelný člověk zajišťující pyramidu nepředstavitelné práce, finančních nákladů, psychického i fyzického vypětí a nekonečný časový prostor pro realizaci informací, který počíná tuto práci vykonávat ranním rozbřeskem a končí mnohdy za měsíčního svitu. Tuto skutečnost si uvědomili  - pokud si dobře vzpomínám, na Gastronews tři lidé a na Cukráři jedna dobrá duše, která častokrát sama poskytuje své dobré rady a ještě si za to od některých vyslouží i vynadání. Tolik z počtu v součtu uživatelů obou portálů v desetitisících za měsíc. Tohle je živý obraz reality a tváře naší společnosti  v úkonu dávání u tvůrce a poskytování  protihodnoty při braní příjemcem.
Ale pojďme zpět k původnímu námětu tohoto článku o dobrovolné možnosti platby v dotyčné restauraci. Již jen tím, co zde bylo uvedeno, lze tedy dostatečným způsobem věrohodně odhadnout budoucí reakce takovýchto lidí v řešení rovnice má dáti – dal, a je pro toho, kdo by pojal podobný nápad jako ona restaurace, v jeho zájmu životně  nutné aby prošel takovýmto testem poznatků. Ano, je pravdou, že  existují různé minislužby, které se opírají o systém dobrovolnosti. Určitě mnozí z nás viděli v Rakousku či Německu  i jinde, že kolem frekventovaných komunikací se nalézají květinová pole bez dozoru, kde je kasička, kam podle počtu uříznutých květin zájemce vhodí příslušný obnos. Neznám finanční efekt této nabídky, ale protože jsem tyto kasičky zaregistroval už v roce 1981, kdy jsem se houštinou politických, policejních a byrokratických předpisů postavených na hlavu, pracně dostával do pro nás tehdy vysněného Západu a finanční schránečky v pestrém barevnu květin tam jsou na témže místě ke spatření stále. Lze tak s naprostou jistou odvodit, že tento systém opřený o soudnost kupujícího ve vazbě „beru a tedy i dám“ tam funguje dodneška.

Rovněž mohu posloužit dalším příkladem, kdy obdobný systém prodeje byl k mání mému zraku během mého pracovního působení v Rakousku, kde v odlehlých částech domkových či bytových aglomerací byly umístěny stojany s novinami a nezbytnou kasičkou. Schválně jsem se zaměřil na to - a byl jsem v takové pozici, že mě kupující neviděl – zda všichni, kteří si nabízenou tiskovinu odeberou i zaplatí. Mohu potvrdit, že všichni. Sice nevím kolik tam házeli, ale pokaždé tam vždy něco cinklo. A protože tyto stojánky s novinami tam jsou do dneška, lze tak usoudit, že vhozené mince byly ve správné hodnotové výši požadované cenové relace. Pardón, píši, že všichni zaplatili. Jeden člověk přece jen nezaplatil. Tím jsem byl já. Ne, že bych noviny ukradl bez zaplacení, ale vytáhnul jsem je, přečetl a vrátil. Ale mám-li hodnotit svůj počin úvahou konkrétna, tak to byla taktéž krádež, protože podstata tisku nespočívá v hodnotě materiálu na čem je napsán a jenž je v celkovém nákladu zastoupen zanedbatelným procentem, ale v obsahu svého sdělení, který cenu papíru a tiskařské barvy převyšuje v mnoha řádech. A já právě tuto hodnotu jsem tenkrát nezaplatil, čímž jsem se vlastně vtěstnal do definice zloděje. A zde se musím alespoň sám sebe zeptat, jaké procentu lidí je schopno takto uvažovat a tuto nepříjemnost si alespoň pro sebe i přiznat?

A tohle je potřeba mít na vědomí pokaždé před rozhodnutím typu: Já něco prostřednictvím svých nákladů zbuduji v příslušné kvalitě a tobě to předám zdarma s apelem na tvoje svědomí s vírou, že ty budeš na stejné úrovni a obdobným dílem protihodnoty mně tebou přijatou nabídku i odměníš. Takto ovšem život nefunguje. Je to stále zdivočelý mustang, kterého je potřeba zkrotit a určit mu podmínky vzájemných pozic. Je to pořád o jednom tématu, buďto já nebo ty a dílem kompromisu mezi tím.
Možná, že někde mohou fungovat restaurace, kde se na jídelním lístku nalézají pouze údaje o nabídnutém sortimentu s vynecháním kolonek ceny. Zde je však potřeba se dotázat o jakou společnost se jedná, jakým vývojem prošla a do jakých výšin se dokázala svým přičiněním dostat či jaký má vztah k hodnotám jako celku. Jakou úctu má jeden k druhému a do jaké míry je jí zřetelné a zároveň i svým prostřednictvím aplikovatelné heslo: "Nedělej druhému to, co nechceš aby on činil tobě".
My si můžeme zcela otevřeně říci, že o tu naši společnost se prozatím určitě  nejedná.

Autor je zakladatelem, vydavatelem a šéfredaktorem tohoto odborného portálu.