fiogf49gjkf0d
Aòa Geislerová si plní dávný sen o vlastní kavárnì. S herectvím však v žádném pøípadì nekonèí.
Co vás to napadlo, otevøít cukrárnu?
Je v tom kombinace idealismu, naivity a dìtského snu. A hlavnì, já prostì potøebuju k životu kavárnu. A tady v naší ètvrti chybìla. Léta tu sice byla, ale taková už vysloužilá, takže když se na plotì objevila cedulka "k pronájmu", tak mi to prostì nedalo. Teda nám, protože bez Janáèka bych do toho nešla. Chtìli jsme si být jistí, že tu budeme mít kavárnu, jakou máme rádi. Tuším, že to nebude nikterak jednoduché a že se zaènou objevovat potíže o nichž zatím nemám tušení, ale kouzlo malé kavárnièky je pro velice lákavé.
Jakou máte ráda?
Tuhle! Mám ráda pøíjemnou, ale nevtíravou, s mìkkým svìtlem a tichou hudbou, tím nemyslím rádio. A musí mít skvìlou kávu a dìtský koutek na odkládání dìtí, pravou šlehaèku a šampaòský.
Takže z vás je teï podnikatelka?
Zní to trochu komicky, ale je to tak. Jsem z toho stále v šoku. Pro mì je podnikání nìco strašnì složitého, za co pak èlovìka zavøou, ale snad to nebude tak zlý. Aè se to zdá lidem smìšný, chci tu i normálnì pracovat, ne to jen formálnì vlastnit. S Janáèkem a s pomocí kamarádù jsme pøestavovali, natírali, malovali, montovali vybavení. Sestra mi dìlá poutaèe, s Maximem Velèovským se chystáme na sadu designových dortù. A taky jsem ráda, že nás dìti uvidí v civilním zamìstnání. Zatím je to tak, že táta jde veèer do divadla a máma nìkde "nìco natáèí". Co si pod tím dìti mají pøedstavit? Je to pøíliš abstraktní. Když jsem vzala Bruna na plac, tak si jednou myslel, že jsem pilotka, a podruhý, že asi budeme bydlet nìkde jinde, protože jsme zrovna toèili v soukromém bytì. Kdežto tady se budou prodávat zmrzliny a vaøit kafe, což je nìco naprosto realistického.
Chcete øíct, že s herectvím je konec?
Absolutnì ne. Já to miluju, ale je hezký zabývat se taky nìèím jiným a krom toho, že se dost orientuju v cenách chladicích vitrín, tak pracuju na dvou vìcech a jednu jsem dokonèila.
Na jakých?
Pro Novu jsme dokonèili televizní film Malý teror s Petrem Zahrádkou, v Èeské televizi toèím s Jirkou Strachem tøídílný detektivní film Ïáblova lest a už dva mìsíce se uèím polsky kvùli filmu Hel, který se sice stále posunuje, ale snad natoèí.
Kdy jste zaèala uvažovat o herectví?
Vzhledem k tomu, že jsem rezignovala na všechny školy a základku jsem dokonèila, jen aby mi rodièe nezavøeli, tak asi odjakživa. Alespoò si neuvìdomuji, že bych nìkdy chtìla dìlat nìco jiného. Vždycky mì bavilo herectví a život s ním spojený.
A kdy jste zaèala herectví vnímat jako profesi?
Já nevím, ale u Želar se nìco zmìnilo. Do té doby jsem se filmem vlastnì jako by bavila. Tehdy asi poprvé jsem pocítila vìtší zodpovìdnost a zaèala pracovat - vìdomì. Jsem èlovìk, který nemá pøirozený respekt k autoritám, spíš jsem mívala dojem, že život se bude odehrávat tak, jak chci já, a proto mi možná dlouho trvalo, než jsem herectví pøijala jako seriózní práci s nezbytným respektem k tìm, kteøí ji øídí. Takhle to bylo i se školou, utekla jsem z konzervatoøe, protože jsem se nechtìla podøizovat.
Chybí vám škola?
Vùbec ne - dìlám, co mì baví, bez problémù se domluvím v cizinì, literaturu jsem nešidila, umìní se v naší rodinì ubránit ani nedalo, místo zemìpisu jsem cestovala a hodnì jsem dala na školu života. Tak co by to mohlo být, co mi chybí? Navíc už jsem potkala tolik vysokoškolsky vzdìlaných idiotù, že vlastnì nevím, o co stát. Ale faktem je, že jsem mìla štìstí.
Proè jste filmová hereèka? Divadlo vás neláká?
Divadlo mì strašnì baví - zkoušení i samotná pøedstavení. Obojí je úžasný, ale pøedstava, že jsem nìkde v angažmá a chodím tam dennì jako do práce, je pro mne šílená. Dokázala bych se vìnovat divadlu asi tak jako filmu - za urèitou dobu pøedstavení nazkoušet a pak ho jen omezenou dobu hrát. Klidnì dennì dvakrát, ale pak konec. Obdivuju a nechápu herce, kteøí léta chodí do divadla jako do práce a veèer co veèer hrají. Nerozumím hercùm, kteøí kvùli divadlu dokážou odmítnout filmovou roli, to bych nikdy nezvládla. Z toho plyne, že moje láska k divadlu sice existuje, ale je ponìkud omezená. Vždycky mì ale bavilo divadelní ètení, které èlovìk zkouší týden, pak se text jednou pøeète a tím to hasne. Ale miluju divadlo, jako divák pláèu.
Nechtìl vás v divadelní roli nìkdy vidìt alespoò váš manžel divadelní režisér Zdenìk Janáèek?
Urèitì ne, myslím, že ho to nikdy ani nenapadlo... Ale jednou už mì obsadil jako dramaturg do minutových her ve Švandovì divadle. S Ornestem jsme mìli moc pìkný minutový výstup. Dal si podmínku, jako Ornest, že musím mít s sebou obì dìti. Bylo to moc pìkné poèteníèko.
Radíte se se svým mužem nìkdy o tom, jakou roli pøijmout nebo jak se k ní postavit?Nikdy. My se doma o práci moc nebavíme a já nemám ve zvyku role s nikým, tedy ani s ním, konzultovat. Možná to souvisí i s tím, že k postavám pøistupuji spíš intuitivnì než racionálnì a pøíliš je nahlas nepitvám. I proto je mi možná bližší film než divadlo, maximum ze sebe vydám až pøed kamerou, která "jede".
Tehdy se cítíte dobøe?
Abych pravdu øekla, vždycky se úplnì dobøe pøed kamerou necítím, alespoò zpoèátku to tak nebylo. Ale jsem tvrdohlavá, mám takovou povahu, že když mám z nìèeho strach, snažím se to pøekonávat. Herectví vlastnì považuji za jakousi terapii svých vlastních nejistot. Proto ani když zkouším jednotlivé zábìry, nejsem schopná to udìlat stoprocentnì. Teprve když se kamera zapne, vím, že to je ta chvíle, kdy jsem schopná ze sebe vydat všechno. Nebo se aspoò pokusit... Italský režisér Giovane Mussolini, s nímž jsem toèila, mi strašnì pomohl, když mi poradil, abych kameru vnímala jako chlapa, který se mi líbí. Když jste v místnosti s chlapem, který se vám líbí, tak se na nìj sice nedíváte, neotáèíte se za ním, ale vìci dìláte kvùli nìmu. Chcete se líbit, pøedvádíte se - vlastnì hrajete - a zároveò pøedstíráte, že to tak není, že ho vùbec nevnímáte. Postupem doby mi stále více dochází, jak obrovskou mìl pravdu.
Jak to myslíte, že herectví je pro vás terapie?
Pøipadá mi, že èlovìk, který chce hrát, k tomu musí mít nìjaké psychické dispozice nebo dokonce poruchu, která je jakoby nutným pøedpokladem pro tu práci. Alespoò u mì a u mých pøátel to tak je. Jako by existovala nìjaká potøeba nìco sobì nebo nìkomu dokázat, nìco v sobì pøekonat nebo sama sebe potlaèovat. Protože tohle všechno - alespoò pro mne - herectví v sobì nese: maskování reality a vytváøení jiné. Vydávání sebe sama za nìkoho jiného, ale zároveò stavìt na tom, co jsem já. Øíkám tomu terapie, protože mi to zní logicky a žádný jiný smysl v herectví vlastnì nevidím. A nejde jen o to si hrát, ale nìjak psychicky pøekonávat své limity. Kvùli roli prostì musíte nìkdy jít cestou, kterou jako by nechcete a která vám pøináší tøeba i trápení. Ale vedle neurochirurgù nebo pekaøù budeme vždycky jen parta pøeplacenejch budižknièemu.
Zasahují vám filmové role do reálného života?
Myslíte, abych si øekla: To jsem já!? Ne, takhle o filmových rolích nepøemýšlím, nepomìøuji je se svým životem. Nejblíž mi ve své dobì byla asi Aòa z Jízdy, tenhle film byl tak nìjak s mým životem promotanej. Honza Svìrák mì znal, potkávali jsme se v prùbìhu let a ve scénáøi byly vìci, které souvisely se mnou nebo s lidmi, která jsem znala a které znal i Honza. Pro mì ten film byl výjimeèný už díky tomu, jak vznikla moje postava, protože to se mi poté už nikdy nestalo. Honza Svìrák s Martinem Dostálem mi øekli, že mají scénáø a v nìm je role napsaná pro mì. Hned na zaèátku se mì zeptali, jestli si pøeju na konci umøít. To se mi líbilo, že si o tom mùžu rozhodnout, ale hlavnì se mi líbilo, že to bylo pro mì napsaný.
S jakým typem režiséra nejradìji spolupracujete?
S vysokým brunetem anebo s malým zrzkem. Z každé práce si èlovìk nìco odnese. A sním o tom, toèit s despotickým režisérem, to by mì strašnì bavilo takové setkání, pøi nìmž bychom si mohli otevøenì mìøit síly - v souboji. Pøitom já ráda respektuji režiséry, mnì nikdy neimponovala pøehnaná invence hercù, kteøí se snaží režisérùm vykládat, jak ten film má vypadat a proè má být hlavnì o jejich postavì. Ale mì by zajímalo, co bych ze sebe dokázala vydat, kdyby mì opravdu nìkdo pøitlaèil do kouta.
Jak funguje váš dobroèinný bazar?
Skvìle, loni jsme vybrali milion korun, to už byl megabazar. Každý rok dáváme peníze jinam a já uvažuju, že èást pošleme tentokrát do Afriky. Uvìdomila jsem si, že Afrika je pro vìtšinu z nás nìco jako zasunutá vzpomínka. Takovej anachronismus, jako že v Africe je hlad. No jasnì, že všichni víme, že tam lidi nemají co jíst, ale protože to trvá tak strašnì dlouho, nejsme už schopni to vnímat jako aktuální stav, který je tøeba øešit teï hned.
Jak odpoèíváte?
Neodpoèívám. Hlavnì od té doby, co mám dìti. Na konci dne se mi nìkdy stane, že jen tak sedím a koukám do blba. A sbírám síly. Ale je fakt, že se obèas potøebuju odreagovat, zmìnit prostøedí, a když už je toho opravdu moc, tak si ordinuju terapii, které øíkáme "bublinky a rtìnka" a kde se u sektu probírají nezávislá témata typu mezi námi dìvèaty, kde si èlovìk vymluví hlavu a zároveò to není ten vyloženì pasivní odpoèinek. Toho nejsem schopná ani doma, pokud dvì hodiny nic nedìlám, mám pocit, že nìco zanedbávám.
Zmìnilo vás hodnì mateøství?
Stejnì jako kteroukoliv jinou ženu. Pravda je, že dìti jsou to nejúžasnìjší na svìtì, i to, že si od nich èlovìk potøebuje èas od èasu odpoèinout. Mnì navíc daly vìtší odvahu a chu� do života. Èlovìk si nìjak víc uvìdomuje, že toho èasu je málo a že by mìl naplnit každou chvíli tím, co považuje za dùležité. Zároveò ale od té doby, co mám dìti, vidím svùj život tak nìjak jednodušeji - vždycky jsem chtìla být nakrátko ostøíhaná blondýnka, a teprve když se narodila Stella, mìla jsem na to sílu. Totéž je s kavárnou - léta jsem si pøála mít vlastní kavárnu. Nejdøíve se mi musely narodit dvì dìti, abych sebrala odvahu a šla do toho.
Je nìjaké místo, kam se ráda vracíte?
Zbožòuju Londýn, je to moje celoživotní láska. A když tam nemohu být, mailuju kamarádovi: Tak v které hospodì jsi byl, hned mi to napiš! Ètu londýnský bulvárek, sleduji londýnskou módu. A miluju naší chalupu v Orlických horách.
Jakou módu máte ráda?
Promìnlivou. I když si na sebe vezmu elegantní vìc, dám na ní tøeba sokolský odznak nebo jí nechám zmaèkanou a tenhle zmatek mì hroznì baví. Móda pro mì není jen vyloženì povrchní záliba, obleèení chápu jako výraz osobnosti. Sama podle sebe vím, že obleèení se mìní zároveò s charakterem èlovìka. Když jsem byla hodnì mladá, oblékala jsem se prapodivnì a také jsem se tak cítila. Když jsem rodila dìti, jako by se v nich moje osobnost rozplývala a já na obleèení moc nemyslela. Moje "já" se krásnì rozložilo a teï se znovu skládá a chce se to oblékat vesele i temnì.
Jak jste vyrovnaná s faktem, že jako hereèka jste vlastnì neustále pod veøejnou kontrolou?
Nekontroluju se. Dìlají to za mì jiní a mnì tak zbývá spousta èasu na život.
Aòa Geislerová je jednou z nejvíce obsazovaných filmových hereèek souèasnosti. Mohli jsme ji vidìt napøíklad ve filmech Výchova dívek v Èechách, Jízda, Válka barev, Requiem pro panenku. Za role ve filmech Návrat idiota, Štìstí, Kráska v nesnázích a za roli Elišky ve snímku Želary získala ocenìní Èeský lev.