Třetího dne po Golgotě
a úmrtí Krista Pána,
pak v neděli po sobotě
slunečního přišlo rána.

Hlídka římských vojů střeží
hrobu v skále s tělem Krista,
v tom cos vidí, věří stěží,
sní, či je to pravda jistá?

Zem se zprudka rozduněla,
a k nim kráčí divu přízrak,
bělost halí jeho těla,
patrno, že přijde zázrak!

Postava vchod uvolňuje,
voje v úctě k zemi klekly,
srdce v hrudi prudce bije,
a pak se strážci rozutekli.

Krátce poté kráčí ženy
s méně ctnostnou Magdalénou,
jejich zrak uzří  té změny
a oněmí onou scénou.

Pravily zprv ženy sobě
v trudné chvíli přemýšlení,
jakže hnout kamenem v hrobě,
a hle, ten je odvalený!

Praví k ženám bílý mladík:
"Netřeba mít strachu ženy,
shůry Otcův přišel k vám dík,
majíc v sobě boží ceny."

"Že bude Pán ukřižován,
jak k vám pravil v Galileji,
dřív přes zradu na smrt poslán,
a vzkříšen pak o neděli."

Spěchá Máří Magdalena
k Ježíšovým tovaryšům,
řka, že přišla velká změna
s poselstvím k budoucím dnům.

A pak Máří znovu kráčí
v místa hrobu Boha Syna,
ve štěstí jí oči září,
- byla smyta lidu vina! -

Stojí takto hříšná žena
před otvorem hrobu sluje,
když v tom slyší Magdalena,
že ji kdosi oslovuje.

"Proč že pláčeš, koho hledáš,
ve své víře máš ty věna,
řek jsem, že se se mnou shledáš!"
- Máří klesá na kolena. -

Zázrak se stal z vůle Boží,
smyslu úcty nabývaje,
víry v Pána dav se tvoří,
křesťany se nazývaje.