autor v reportážní sérii čerpá z vlastních poznatků provozovatele rodinné firmy Větrník, s.r.o, která se nachází v okrajové městské části Řečkovice v Brně.

Vídeňská nemocnice Algemeines Krankenhaus, ve zkratce AKH, aneb Všeobecná nemocnice, je počítána mezi nejlepší evropské špitály, či dokonce vůbec nejlepší. V krizových chvílích v ní hledalo záchranu mnoho evropských významných činitelů, včetně prezidentských celebrit. Vizážově měla podobu dvou hranolů o rozloze náměstí tyčících se do 21. poschodí. Jeden hranol  měl červenou podobu a druhý zelenou. Transplantační klinika se nalézala až v nejvyšším poschodí s rozhledem na téměř celou Vídeň. Byla to náhoda nebo osud, že jsme byli umístěni do pokoje, kde dva roky před námi ležel i trojnásobný mistr světa ve formuli 1, místní matador Niky Lauda. Jeho bratr mu zde daroval ledvinu po problémech osudové havárie, kdy mu plameny těžce poškodily tvář a bral léčiva, která mu zničila ledviny.
V Rakousku není šéfem kliniky jako u nás primář, ale tzv. Vorstand, neboli představený příslušné kliniky. Uspořádání pokojů, chodeb a vše spojené s provozem nemocnice bylo na takové úrovni, o jaké si u nás zatím (respektive v té době) můžeme nechat pouze zdát. Pacient byl považován za zákazníka a ne za bezbrannou oběť. Disciplína a pracovní nasazení sester bylo o několik řádů výše v porovnání s obdobným personálem u nás. Pokud se nacházely sestry samy v přijímacím oddělení, tak už byl znát rozdíl mezi nimi a jejich kolegyněmi z kliniky. Osvěta zákroku nám byla prováděna ukázkami na videu a slovním výkladem. Jednalo se o virus, který je znám, ale není proti němu pomoci. Poškozený orgán, pokud to jde, se nahrazuje transplantačním zákrokem. Jak jsme se dozvěděli, největší výzkumy v oblasti medicíny se provádí v Americe, ale ani tam ty nejlepší kliniky proti tomuto viru nic nevynalezly. Těchto případů je mnoho a postihuje převážně mladší lidi asi do 30-35 roků.
Způsob působení viru nikdo nezná a o jeho výskytu jsem později četl, že
se měl též vyskytovat ve Středomoří. Shodou okolností tam byl Roman se svým mladším bratrem na ostrově Kréta. Mladšímu synovi se nic nestalo. Začal jsem pátrat v minulosti. Když byly Romanovi 3 roky, měl nějakou dětskou nemoc a obvoďačka mu předepsala penicilin v prášku v užívání třikrát denně po dobu půl roku!!! My jsem byli mladí rodiče, kteří neměli vůbec s takovýmito věcmi žádné zkušenosti. Tenkrát jsme se ještě domnívali, že lékař opravdu léčí, a až později jsme došli ke strašnému závěru, že někteří ničí zdraví či dokonce i zabíjí. Po nějaké době se u Romana objevily modřiny na končetinách. Ta samá obvoďačka tento jev zhodnotila slovy, že se děti v jeslích kopou, bouchnou se o něco apod., takže o nic nejde. Moje tchýně měla známosti v nemocnici u Svaté Annny, kam jsme syna převezli. Když jsme sdělili, že mu byl předepsán penicilin třikrát denně na půl roku, tak se tamní lékaři chytali za hlavu. Došlo k poškození krevních destiček a ledvin. Stav se postupem delšího času tak nějak stabilizoval.
A zde právě je možná příčina toho, že virus tomu kdo byl absolutně zdraví neublížil a zaútočil na slabší místo v těle.
 Před transplantací v AKH nám bylo také řečeno abychom počítali několik dní po operaci, že ledvina nebude v provozuschopném stavu, protože její adaptace na nové prostředí trvá asi tak 3 - 4 dny. To samozřejmě v tom případě, že začne vůbec fungovat.
Transplantační zákrok prováděl osobně Vorstand kliniky. Při podvečerní vizitě, kdy jsem se nacházel v těžkém pooperačním stavu, mně Vorstand sdělil, že jsme otřásli celým AKH, neboť ledvina se ujala hned na operačním stolu a jela jako pila. To tam prý ještě nezažili! Má myšlenka maně zalétla do ordinace naší přemoudřelé obvoďačky, která věštila jak budu špatným dárcem. Večer přivezli Romana a my jsme si prošlou osudovou cestou a mým orgánem, který sloužil chodu jeho života, byli blíž jako nikdy.
Druhý den jsme šli na nohy a na krátkou procházku po chodbě za pomoci jezdícího opěrného zařízení. O pocitech bolesti se asi nemusím zmiňovat, ale převládající optimismus přehlušil i tu největší bolest. Za 5 dní jsem v doprovodu manželky a mladšího syna odjížděl vlakem do Brna. Roman po týdnu pozorování taktéž. Zpočátku jsem jezdil každý týden vlakem na kontrolu do Vídně, posléze po měsíci. Za dva měsíce jsem se již plaval v bazénu a Roman se též dobře přizpůsoboval novým podmínkám. Chtěl nastoupit do práce, ale šéf ho nepustil dříve než za 6 neděl, protože dříve by mu musel platit nemocenskou sám, a po této lhůtě tato povinnost připadala státu. Vše bylo v pořádku, fungovali jsme oba dva, já navíc dělal i těžší práce na zahradě, plaval i zvedal lehčí činky. Kdybych neměl pooperační jizvu vůbec bych nevěděl čím jsem prošel. V pozdním podzimu se u syna ukázala nějaká maličkost, která si vyžádala spíše kontrolní hospitalizaci.  Po nějaké době přišla další. Zákrok byl určitě proveden dobře, ale, cituji rakouské lékaře, aby tělo neodmítalo nový orgán, snižovala se léčivy imunita. To byla past! Orgán fungoval, ale tělo nemělo potřebnou obranu. Začaly se častěji ukazovat různé příhody s následnou hospitalizací Něco nebylo v pořádku. Bylo patrné, že se stav zhoršuje. Syn projevoval abnormální vůli a nehodlal práci opouštět a nepoddával se zřejmě nové nemoci. Začaly ho trápit silné bolesti hlavy, které  s houževnatostí překonával. Avšak bolesti nabývaly na intenzitě. Musel se mně po skončení práce telefonicky hlásit, jak to s ním vypadá. Jednoho dne jsem poznal podle hlasu, že je zle. Skočil jsem do auta a pod plným plynem jsem uháněl za tmy do Vídně. Romana jsem naložil a odvezl do AKH. Druhý den jsem jel zjišťovat situaci. Byla katastrofální. Poznával mě pouze kuse. Na dotaz lékaře který rok je, odpovídal 1978, jeho považoval za kuchaře. Odpovídal ale v perfektní němčině. Tři dny se nasazovaly jakési prášky, po tu dobu nespal. Bylo zjištěno, že má v mozku lymfatický nádor! Byl proveden zákrok do hlavy, já čekal při operaci na chodbě. Nepřeji takové pocity nikomu. Operaci přežil. Druhý den jsem jel opět na návštěvu. Romanova situace byla zklidněná, plynule se mnou hovořil. Lymfatický nádor má dvě možnosti. Buď je zhoubný nebo nezhoubný. Tři neděle se čekalo na prvý či druhý výrok. Slovo bösartig, bylo pro mne tím nejstrašnějším slovem, co jsem v němčině kdy slyšel. Nádor byl zhoubný. Katastrofa, katastrofa, katastrofa!!!
Chemoterapie, ozařování byly už pouze zoufalým doplňkem naší rodinné tragédie. Romanova vůle neměla hranic. Nastupuje opět do práce, nehodlá být nemocným člověkem. To už nebyl lidský výkon, zde hrálo roli něco vyššího. Prostředí restaurační kuchyně střídá s nemocničními pokoji. Stav se zhoršuje. Každý den, co byl hospitalizován za ním jezdím na návštěvu. Mimořádně statečná manželka vede firmu. Já podporuji syna v jeho boji se smrtí, ona pracuje aby bylo na kousek jídla, poplatky a pohonné hmoty na nekonečné cesty. A samozřejmě na poplatky státu, aby se stáda simulantů a nepřeberných flákačů měla dobře.
Sama vzdálenost Vídně od Brna činí oficiálně 125 km. Bydlíme na opačném konci města a s přípočtem nutné trasy  přes Vídeň najedu asi 150 km tam a totéž zpátky. Za dobu Romanových hospitalizací jsem ho každodenně navštěvoval, což dohromady utvořilo vzdálenost 24 000 km.
To je jako vzdálenost z Evropy do Ameriky, zpět do Evropy a ještě jednou do Ameriky. Vše v těžkých psychických stavech. Vše v rušném provozu. Vídeň má tolik obyvatel co Praha a Brno dohromady a úměrně tomu odpovídá i městský provoz. To že jsem se nezabil je zázrak. Nejhorší byla situace kdy jsem vcházel do nemocnice, jel výtahem do poschodí, blížil se k oddělení a ke dveřím pokoje. Nervy byly vybičované do maxima v hrůze, zdali syn žije či nikoli. Když jsem ho spatřil sedícího na posteli, byl to pro mne duševní svátek. Jednou když chodil opět do práce večer ve stanovenou hodinu nezavolal a tak jsem volal sám. Po krutých chvílích čekání jsem podle jeho mluvy poznal, že je to s ním špatné. Opětovně pod plným plynem letím v pozdních hodinách do Vídně, kterou dosahuji za hodinu a 15 minut bez ohledu na předpisy. S auty jsem kdysi závodil a něco ještě ve mně zůstalo. Možná, že přežívám i díky tomu. Nakládám Romana a odvážím do nemocnice. Je přijat na Intenzivstation. Při zpětné jízdě zjišťuji zvláštní pocit ve svém nitru. Nemohu jet. Nervová soustava zkolabovala. Celý den jsem navíc nejedl. Našel jsem v tašce starý rohlík a napil jsem se vody. Procházím se ve tmě po poli. Zkouším znovu jet. Organismus snese rychlost pouze něco pod 40 km v hodině. Pokud zrychlím, opouští mě smysly. Dobelhám se do Brna někdy ráno. Další každodenní návštěvy a další hrůzy. Roman je pod kyslíkem. Jeho silná vůle si objednává noviny a hledá místo nočního kuchaře. Věděl, že v tomto stavu své místo v dosavadní práci ztratí. Chce pracovat v noci a ve dne chodit na kontroly, aby svou nepřítomností nebrzdil provoz. Ten den odjíždím a přes skleněné dveře se ohlédnu a zamáváme si na rozloučenou. Usmál se na mne takovým zvláštním způsobem, a pokynul hlavou, že mě obestřel velmi divný pocit. Ten úsměv a to gesto si pamatuji zřetelně dodneška. Byla to poslední živá vzpomínka na milovaného syna.
Druhého dne přijedu a nalézám jej pod plachtou. Pouze ten kdo něco takového prožil může pochopit. Přiběhne sestra, která mi sděluje, že syna přivedli do umělého spánku, kvůli odpočinutí si organismu. Měl jsem za ním jezdit, hladit ho a mluvit k němu, prý mně vnímá. Dělal jsem tak. Nevím zdali peklo může být horší. V pokoji dýchají přístroje, pípá monitor, stékají kapky transfuze. Všude prolíná agresivní aroma nějakých léčidel. Ruce si podle předpisu musím umýt v jakémsi roztoku, jehož vůni cítím dodnes když si přiložím ruce k obličeji. To se vždy přenesu na onen pokoj posledních chvil  Romanova života. Jednou přijíždím s mladším synem a Vorstand mně říká zdali nechceme k Romanovi přivést kněze. Nepochopil jsem co tím myslí. Prý na posílení duše. Jeho výrok jsem si vysvětlil tak, že Rakousko je poměrně silně katolicky orientovaná společnost. Kromě toho se v AKH nalézají v přízemí čtyři modlitebny pravoslavná, katolická, muslimská a židovská. Domníval jsem se, že je to zde zažitá zvyklost. Přišel černošský farář, vytvořili jsme uchopením se za ruce kolem postele kruh, on předříkával modlitbu a my opakovali jeho slova.
Bylo mně sděleno, že začínají selhávat plíce. Jdu za Vorstandem a říkám mu ať mě zabijí a synovi transplantují moje plíce. Zavrtí jenom záporně hlavou. Já jsem věděl, že je zle, velmi zle, ale i přes praktickou beznadějnost jsme pořád doufal v zázrak.  Dnes vím, že snad nějaké zázraky se dějí, ale není jich schopen tvor, kterému se říká člověka z nichž někteří se těm druhým snaží vsugerovat, že oni jsou tvůrci zázraku. Nesmysl. Jsou to pouzí hochštapleři, kteří si svoje iluzionostické fráze nechají draze zaplatit. Zázrak může udělat pouze ten, či to, co stvořilo tento svět, člověk rozhodně ne.
Má manželka  nesla tento úděl jako matka pochopitelně těžce, ale s velkou statečností. Práce od rána do noci jí byla určitým únikem z této životně přetěžké situace. Na návštěvy za synem se mnou jezdila pouze v pondělí, kdy jsme ještě tenkrát měli zavírací den. Onoho pondělí jsme se z AKH vrátili o půl desáté večer. O půl dvanácté zvoní telefon. Instinkt mně napověděl, že je zle. Ještě jsem se utěšoval, že si snad někdo spletl číslo. První slova v němčině mě této útěchy zbavila. To co jsem při prvním zazvonění zatušil, potvrdilo celé znění věty : "Váš syn zemřel".
Život se změnil, změnilo se všechno, nikdy už to nebude jako dřív. Nespočetněkrát jsme si dávali otázku proč. Nespočetněkrát jsme na ni nenalezli odpověď. Život na zemi je plný paradoxů. Žijí, a  mnohdy velmi dobře lumpové, paraziti všeho druhu, narkomani, kteří se dobrovolně ničí a další. Mladý člověk, který se oddal zcela své práci, ovládal perfektně cizí jazyk, hrál závodně šachy, miloval a uměl komponovat hudbu, byl i dobrým plavcem, tak ten  musel odejít a navíc po takovém strašlivém dramatu. Proč to tak je? Je takovéto utrpení vykoupeno něčím lepším v nějaké jiné formě dalšího života? Na to nedokázal ještě nikdo spolehlivě odpovědět.

Nebylo vůbec mým záměrem o naší tragické události psát. Ale v prvním dílu této reportáže jsem v souvislosti s tématem vložil větičku našich poznatků z Větrníku a pak se to jaksi rozepsalo samo. Těchto devět dílů, je pouhou zkratkou nesmírného dramatu, kterému předcházely záhadné signály, nevím zda se jednalo o upozornění, či nějaký vzkaz. Ale neuměli jsme si jich všímat. Až teprve poté co se s námi Roman rozloučil, jsme si je začali uvědomovat a dávat vše do souvislostí. A tyto úkazy přišly i později. Teď už o nich víme, ale neumíme jim stále ještě dobře porozumět.
Když už jsem se rozepsal a zjistil, kterým směrem se moje stylizace vyvíjí, rozhodl jsem se ji neukončit a dopsat do konce. Teď sám sobě pokládám otázku zda opravdu do konce. Nebyl to nějaký pokyn mým domnělým koncem možná nás samotné upozornit na počátek něčeho nového majícího souvislost s Romanovým osudem? Sílí ve mně pocit opřený o všechny jevy, které k nám hovořily a my jsem je začali registrovat až jsme prošli tímto strašlivým poznáním. Tento pocit mně vnitřně říká, že na tom něco může být. A taktéž přesně vím, že to není jenom přání bývající otcem myšlenky, kterou se snažíme ulehčit své bolesti. Že je to něco jiného, to co neumíme definovat, to je  nad námi. Ale to už opravdu přesahujeme rámec možností a zaměření tohoto portálu.
Jsem připraven, pokud naleznu čas,  o této osudové etapě našeho života  v hlavní roli s Romanem napsat obsáhlý román.
Ale i těchto pár stručných řádků nechť slouží k zamyšlení mladým lidem a vůbec všem bez rozdílu věku, a nechť se stanou vzkazem ať se zbytečně a o své vůli  dobrovolně  neničí prostřednictvím všemožných civilizačních nástrah. Je jich totiž přespříliš tolik a jsou tak silné, že je pro ně hračkou zničit velice křehký lidský život. Roman se neničil a přesto byl jeho život zničen.

Napsáno při úctě a památce našeho syna Romana

- konec -