autor v reportážní sérii čerpá z vlastních poznatků provozovatele rodinné firmy Větrník, s.r.o, která se nachází v okrajové městské části Řečkovice v Brně.

To aby se na někoho vyhlásil trest smrti, to se  honem tak někomu nepoštěstí. S výjimkou mne. No nic, byl to prostě reálný fakt a bylo potřeba na něj nějakým způsobem reagovat. Auto s tehdejším označením CS, křičícím do dálky kdo je jeho majitelem, jsem od té chvíle začal parkovávat až daleko  u Dunaje. Do práce jsem chodil s nožem a slzným plynem, soukromě jsem ven nevycházel vůbec. Noční kroky na chodbě, či pohyby osob kolem bytu, které se vzezřením odlišovali od typických středoevropských obyvatel, mně na klidu nepřidávaly.
Se mnou bydlel i jeden kosovský Albánec, který byl muslimského vyznání a chodil se modlit do vídeňské mešity. Mě prostředí které jsem viděl pouze ve filmu či televizi, velmi zajímalo a projevil jsem zájem se této bohoslužby zúčastnit.
V muslimském chrámu jsem konal veškeré úkony, které jsem viděl u ostatních  a cítil jsem vnitřní uspokojení z nově nabývaných poznatků.
V tom to přišlo! Nechtěl jsem svému zraku věřit, ale byli zde přítomní i ti, kteří na mne vyhlásili trest smrti. Jejich soustředěné pohledy na moji osobu nad vší pochybnost prozrazovali, že moje přítomnost je jimi registrována. Co teď? Vnitřní kalkul mně napovídal, že na posvátném místě k vraždě asi nedojde, nejspíš někde venku. To znamená, že zde musím setrvat.  No jo, ale na jak dlouho, a co až mě chrámová správa začne vyhazovat? Po skončení modlitby obsadili dotyční místo u stolu v bezprostřední blízkosti východu. Byl jsem mezi přítomnými jediný bílý, takže jsem svítil na dálku, a o nějakém vmíchání se do davu nemohlo být ani řeči. Usedl jsem v malé kantýnce, dal jsem si čaj a vyčkával událostí příštích, které mně měly být osudné. Po určité době se Turci náhle zvedli a nasměrovali své kroky ke mně. Těžko popisovat pocit, který vystřídal v té chvíli již tak mou nakřáplou psychiku. Bylo mně zřejmé, že to mám prohrané a zároveň i spočítané.
Ten který je vedl, přistoupil do mé bezprostřední blízkosti, jeho paže se zvedla směrem ku mně. Klást nějaký odpor proti několikanásobné přesile by bylo pouhým prodlužováním předsmrtelného traumatu. Ještě dodnes si pamatuji, jak se ve mně rozhostil jakýsi zvláštní klid, v jehož středu jsem se ocital pouze sám, bez přítomnosti kohokoliv. V tomto, v té chvíli pro mne již zřejmě nebeském klidu jsem jakoby až z dálav ucítil, jak jeho dlaň svírá mou v přátelském stisku a jak on i další jeho společníci mě poplácávají po ramenou. Byl jsem obšťastňován jejich úsměvy a přátelskými gesty, které byly rozšířeny o pozvání k jejich stolu a došlo k poctění mé osoby šálkem čaje. Projevil jsem zájem o jejich víru, zúčastnil jsem se muslimského obřadu a to se ctilo! Jak příjemný pocit protékal všemi mými smysly po rozuzlení takové kontrastně dramatické situace, snad ani nemusím popisovat. V té chvíli jsem ty tmavé kluky viděl úplně jiným pohledem, jejich postavy se mně zobrazovaly jak makají jak otroci s lopatou v ruce či podobným nářadím, protože chtějí prostřednictvím peněz uživit své rodiny či si užít nějaké té světské radovánky.
Hleděl jsem do jejich černých očí a zřetelně vnímal intonaci hlasu, která i třeba v překotné snaze chtěla říci, že oni mají tytéž problémy jako mám já, a že oni vůbec nejsou takoví jak o nich někdy slýcháváme. A já v té chvíli cítil s nimi nefalšovanou sounáležitost, protože jsme v podstatě pluli společně mořem cizí země, kde jsme nikdo nebyl doma, ale na nich to bylo více vidět než na mně. A v dojetí, které se mě zmocnilo z takto vyvinuté situaci najednou napadla jedna hrozně pitomá věta, kterou jsou doma slýchával a čítával každý den v jakýchsi novinách, a která byla psávána pouze účelově a její znění, které se zrovna v této chvíli zrodilo v mé mysli mělo pro mne skutečný význam právě v tomto okamžiku. Ta věta zněla: "Proletáři všech zemí spojme se!" Tak jsem byl z toho všeho úplně zblbnutý. Ale to jsem si samozřejmě nechal pro sebe.
Od doby jsem byl s tureckými kluky kamarád, zdravili jsem se, já jsem se zajímal o jejich způsob života, oni o můj, přetřásali jsem každodenní problémy a všechno jelo dál v kolejích normálu. V té době jsem do mozaiky mých poznatků života, dosadil do obrazu náhledu na lidi poslední korálek již dříve zjišťované vědomosti, že lidé na celém světě jsou ve své podstatě stejní, a že jak spolu budeme vycházet je otázkou vzájemné vstřícnosti, tolerance, a hlavně schopnosti vžít se do myšlení a pocitů druhých.

Můj výhledový záměr byl jasný, kapitál se prostřednictvím mimořádně tvrdě vydřených peněz hromadil a v ústech mi pomalu začala sládnout chuť laskomin budoucí řečkovické cukrárny. Do mysli se začala vtírat úvaha o jejím názvu. Když jsem ještě dříve jezdíval do NDR a nyní v Rakousku, tak jsem hrozně rád šířil osvětu o české gramatice, jejích sedmi pádech, počtem slov kterými můžeme v jemných odlišnostech  označit jednu věc. A též i naším exkluzivním písmenem ř. Z toho se odvinul i případný název cukrárna  - Ř -. Písmeno by bylo  v nějakém kolečku či nějak tak podobně. Asi by se říkalo jdeme do eřky.
Ještě předtím jsem měl jiný podnikatelská záměr, kdy jsem se chtěl přihlásit na práci do Norska na vrtné ropné věže, kde by příjem byl nesrovnatelně větší. Ale z toho nakonec sešlo. Ale pokud bych měl odpovídající kapitál, líbilo by se mi vlastnictví větrného mlýna jako restaurace a penzionu zároveň. Kolem by se samozřejmě rozkládaly táhnoucí se vinice, jejichž hroznový produkt by se v podobě vinného moku  nabízel v podzemí zbudované vinárně. No což o to, hezké by to bylo, ale byla zde jedna potíž, kterou jsem nevnímal a ani z mé pozice na rakouské straně vidět nemohl. Já jsem totiž všechny mé snové představy pasoval na rakouské poměry, respektive na firmu mého šéfa Mathesa. Och jak naivní hoch jsem v té době býval. A to i přesto, že jsem si dobře všímal, že na rakouské trhu mohou hrát první housle pouze ti, kteří jsou na něm již skálopevně zabudováni. A ti nově přicházející, že musí mít takový ranec peněz, že jsou schopni si za ně koupit téměř cokoliv, jinak že si tu nikdo ani neťukne, s výjimkou mimořádně vzácné shody okolností. Tyto vlastním zrakem reálně viděné poznatky tak brzdily můj úvahový rozlet. Sestupoval jsem tedy do mezipatra kompromisu. Když tudíž žádný větrný mlýn nebude, tak což takhle alespoň název Větrník a němu přidat i opravdový točící se větrník, což by zároveň i dobře ladilo s cukrářským produktem totožného názvu.
Od mých devíti roků bydlím v Brně, ale pocházím z jižních Čech a hlásím se ke geografickému trojúhelníku Písek, Tábor, České Budějovice. V Písku jsem se narodil, kousek od Tábora v městečku Milevsko bydlel a  směrem k "Budějcím" jsem měl všechny prarodiče a příbuzné. Nejvíce jsem pobýval v obci Doubravská Hladná u Vltavy v kraji kouzelného přírodního panoramatu, s klikatící se Vltavou v údolí mezi skálami. Lesnaté zvlněné pahorky lemovala roztroušená zemědělská stavení s dominantou schwarzenbergských statků.
Vskutku krása na pohled a o pocitu při pobytu v tomto kraji ani nemluvě. V době mého útlého věku nebyla ještě vesnička elektrifikována a strýc jemuž byla technika koníčkem, postavil na zahradě větrník, který zajišťoval výrobu elektrického proudu a tím umožňoval osvětlení po celém stavení. Pohled na větrnou vrtuli točí se v kruhu a kolem své osy mě fascinoval. Navíc tento vjem korespondoval s mým vrozeným zaujetím pro osamělé útvary v přírodě, jakými byly např. kopec v rovině, vyhlídková věž, kaplička apod.  Jednalo se o jednoznačný sklon k romantismu, kterým jsem i bezpochyby byl, což mně přinášelo v pozdějších životě mnoho trablí, protože tito lidé ve své snaze o dobrotu bývají častokrát životem kopáni do zadku a dlouho trvalo než jsem, říkám na rovinu, v tomto určitém handikepu se dokázal zorientovat  Ale i tyto bolestivé poznatky mě postupem doby zocelovaly, až jsem se dostal do přirozené pozice životního pragmatika. Tvrdím, o sobě, že jsem prošel všemi váhovými kategoriemi života, i když vím, že i kdyby mně bylo třeba sto roků, takže je se pořád čemu učit a stále mě bude  něco překvapovat. Dnes z pozice nadhledového pragmatismu se ke svému romantickému původu hrdě hlásím.
Větrník se budoval průběžně až do absolutního dokončení s veškerou vybaveností. Jednalo se o jednodušší přestavbu rodinného domu, která s celkovou výbavou cukrárny stála 2 500 000,- Kč. Podotýkám, že se jednalo o cenové relace v letech 1990-94. Vše jsme platili na dřevo a byli jsme bez dluhů.
Den mého rozloučení s téměř pětiletým působením v Rakousku nadešel. Výpověď jsem mohl dát třeba na druhý den. Ale považoval jsem za férové šéfovi měsíc dopředu oznámit, že končím, což se stalo koncem listopadu a  týden před Vánoci se provoz Větrníku roztočil.

- pokračování příště -