fiogf49gjkf0d
Autor v reportážní sérii èerpá z vlastních poznatkù provozovatele rodinné firmy Vìtrník, s.r.o, která se nachází v okrajové mìstské èásti Øeèkovice v Brnì.
Pracovní týden pro mì konèil, až na výjimky, asi tak kolem 13. hodin v sobotu. Pøibližnì ve 14. hodin jsem vyjíždìl, takže jsem byl kolem 16. hodiny doma.
Zpìt jsem se vracel v nedìli s odjezdem z Brna v 17. hodin, protože na ranní vstávání ve 2. hodiny jsem potøeboval nìco naspat a nemìlo smysl doma spát do 23. hodin a o pùlnoci celý rozbitý vyjíždìt.
Když jsem se v pøedešlých kapitolách zmiòoval o šéfovi a jeho nekompromisním systému, tak to nebylo nic proti tomu co se dìlo v souvislosti s bydlením. Šéf vlastnil byt 2 + 1 naproti firmì, což obnášelo výhodu, že vzdálenost do práce èinila 30 metrù. Ale v tomto bytu bydlelo sedm lidí nìkolika rozdílností, které hrály - a sehrály v mém životì - výraznou roli.
Tou první byl vìkový rozdíl. Já jsem byl ze všech nejstarší, ale zde nebyla nikdy v nièem potíž. Tou druhou byla rozdílnost profesí. Ta už pøinášela výrazné problémy. Já jsem se snažil usnout kolem 20. hodiny. Zámìrnì uvádím snažil, protože mnohdy opilý èíšník se vracel v noci. Ten kdo chodil pozdìji do práce, úmìrnì tomu i usínal. Nìkterý z pekaøù zase naopak vstával døíve než já. Nejhorší to bylo v období muslimského postního mìsíce ramadánu, kdy lidé muslimské víry od východu do západu slunce se zdržují, jídla, pití a intimního styku. Mí tureètí a albánští spolubydlící tento více jak dvanáctihodinový pùst øešili tak, že vstávali podstatnì døíve, vaøili si kvantum jídla, která konzumovali do východu slunce. Èili v pokojích byl neustálý ruch, který nedovoloval souvislý spánek. Nebylo vzácností, že jsem spal pouze 2 - 3 hodiny. Nejlepší to bylo v sobotu, když mnì kromì denní šichty èekala ještì cesta pøes 100 km do Brna.
Tøetím problémem bylo, že se v pokoji nacházeli lidé rùzných národností a víry. Bydlel jsem s Turky, Rakušany, s Jugoslávci, Albánci a též i s jedním èernochem ze Srí Lanky. Obsazení pokoje se prùbìhem doby obmìòovalo. Nìkdy mezi námi nastala vøava, která se øešila rvaèkou, ke slovu se dostaly i nože, takže ani o krev nebyla nouze. Jednalo se ale naštìstí vždy o povrchní zranìní. Já jsem v tomto smìru zachovával preventivní nadhled, protože jsem si byl dobøe vìdom, jaké mùže mít etnické násilí dopady. Ale pøesto jsem se v chumlu rvoucích obèas nacházel také. Ale snažil jsem se aby z nìjaké té rány nevznikla nenávist, která by nás provázela po celý spoleèný pobyt.
Jednou jsem pøijel v nedìli a nemohl se kvùli otoèenému klíèi v zámku dostat do bytu. V pokoji toho dne byl pouze jeden mladý Turek.
V opakovaných postupech jsem bouchal na dveøe, házel kamínky do okna. Nic. Mobily tenkrát ještì nebyly, takže jsem celý budící proces opakoval dokola, než se po pùlhodinì objevil rozespalý a hodnì naštvaný Turek ve dveøích.
První mojí reakcí bylo, že jsem mu vynadal. Odpovìdí byla vhozená židle na moji hlavu a následná rvaèka. On byl mladší, já o nìco silnìjší. Ještì doma cvièné hrátky s èinkami a boxerskými rukavicemi mi pøišly v tìchto chvílích k duhu. Bylo mnì 43 rokù a kondièku jsem mìl stále dobrou a navíc dobøe trénovanou nìkolika tunami chlebového exportu dennì.
Když jsem asi po pìti minutách pøivedl duel s drobnými odìrkami v oblièeji k bodovému vítìzství, tak protivník, který na tom byl podstatnì hùø, najednou zmizel z bytu. To bylo trochu divné, ale ulehnul jsem a pokoušel se usnout. Má snaha nemìla dlouhého trvání, protože mnì zakrátko do oblièeje zasvítila policejní svítilna.
Turek mìl nedaleko našeho bytu švagra, který mu poradil aby šel na pohotovost, že je zranìný. Následoval mùj transport na policejní stanici, sepsání protokolu a vzhledem k mému obvinìní mnì byla pøedložena varianta tøí východisek. Prvou bylo zaplacení 11 000 šilinkù a druhou 14 dní vìzení. U možnosti vìzení to byla jakási forma pøestupkového provinìní. Tøetí varianta spoèívala v øádném soudním procesu, kde by se mùj osud stal ruletovou kulièkou a kam padne, tam padne. Mohu být zproštìn viny èi jít si opravdovì sednout na dobu mnohem vyšší než je ètrnáct dnù.
Bìhem mého témìø pìtiletého pobytu jsem si nikdy nic nekoupil. Z domu jsem si vozil v obìdových porcích moøské ryby. Taktéž pecen chleba, napøíè tomu, že jsem byl zamìstnán v pekárnì. Nìco k snídani a vodu. Ta když mnì došla, tak jsem pil pouze vodu z vodovodu. Mìli jsme nárok na odbìr dvou rohlíkù za den a dostávali jsem automatový žeton na naèerpání jedné kávy. Èas na jídlo bìhem práce nebyl žádný. Byt byl situovaný na jih a mìl staré dvojité okenice, mezi kterými byl prostor. Ohøev jídla jsem øešil tak, že jsem kolem poledne pøi pøíjezdu do firmy vybìhl do bytu, vložil ryby v alobalu mezi okenice, které pokud bylo slunce, se trochu ohøály. Tento èasovì svaèinový obìd, èi až nìkdy skoro veèeøi jsem jedl až po skonèení zamìstnání. Stravu jsem pøijímal pouze dvakrát dennì. Bylo to ale vynikající. Jsem typ, který nemá problémy se trochu potrýznit, když to považuji za pøínosné. V té dobì jsem míval zhruba o 8 - 10 kg ménì, než mám teï a cítil jsem se v dobré fyzické a duševní kondici.
Tímto potravním asketismem jsem chtìl øíct to, že zaplacení 11 000 šilinkù nepøicházelo u mì do úvahy, protože jsem tímto spartským zpùsobem drasticky šetøil na firmu a z úspor jsem nehodlal pustit ani chlup, natož šilink! Proto jsem se rozhodnul pro vìzení.
Mluvilo pro to nìkolik dùvodù. Do místního vìzení jsem jednak zavážel peèivo a dobøe jsem se s tamním personálem znal, tudíž bych se tam po této stránce nemusel mít špatnì. Jak jsem už v pøedešlých statích naznaèil práce u Mathesa byla pracovním gulagem a bydlení v kosmopolitní spoleènosti nìèím obdobným. Proto by vìzení pro mne bylo v porovnání s tím vším, krásným rekreaèním odpoèinkem. A protože jsem už mìl za sebou odkroucený mìsíc komunistického kriminálu v Èeskoslovensku, mohl bych se pøed kamarády blýsknout, jaký jsem ostøílený zloèinec, který prošel nejedním evropským kriminálem. Tento poèet by sice byl na absolutnì nejnižší ciferné možnosti, ale podstata definice tohoto tvrzení by byla pravdivá. Mìl jsem navíc nevybranou starou dovolenou, shodou okolností 14 dnù, takže mnì všechno hrálo do karet. A už jsem se opravdu do vìzení i tìšil. Jenže! Uvažoval jsem o celé vìci a suma sumárum mnì vyšla v té podobì, že když beru vìzení, tak to lze i vysvìtlit, že uznávám svou vinu. Turek mùže simulovat, že má bolesti hlavy a já jako viník ho bude platit kdoví jak dlouho, a navíc mohu být i vyhoštìn.
Rozhodl jsem se pro hru vabank, tj. soud! Já jsem si v té dobì prostì vìøil. Kromì toho jsem se dokázal dobøe dívat kolem sebe a pozoroval jsem zpùsob vnímaní rakouské veøejnosti nás cizincù. Z našeho pohledu to urèitì nebylo takové, že by nás v Rakousku vítali s otevøenou náruèí. To vùbec ne. Ale vzhledovì a mentalitou jsme s našimi jižními sousedy k nerozeznání. Jsme stejné víry. Pokud u nich pracujeme a chováme se slušnì a mluvíme alespoò obstojnì jejich øeèí, tak nás, když nic jiného, alespoò tolerují. U Turkù je to nìco jiného. Tím vším, èím jsme si blízcí s Rakušany, tím vším jsou oni s nimi odlišní.
To byla vìc jedna, která mnì u soudu mohla pøipsat pomocné body, protože i soudce je také jen subjektivním èinitelem. Druhá spoèívala v tom, že jsem byl schopen i u soudu se obhajovat bez tlumoèníka v nìmèinì, kdežto mùj odpùrce nikoli. To už bylo velké plus pro mne. Já byl o dvacet rokù starší než on, a i když z komunistického protektorátu, tak pøece jen s vìtším pøehledem o tom, jak život kráèí. On to byl kluk z daleké asijské vesnice a poèítal jsem s tím, že to u soudu psychicky neunese oproti mnì, který k výše uvedeným pøínosným atributùm jsem už mìl za sebou nìkolik soudních stání a vìdìl jsem, že u soudù takového typu, kde je to pøi vstupu nerozhodnì, si nikdo nebude dávat práci se zjiš�ováním skuteèné viny, a že pøeváží podané dùkazy dotyèných, které pøedloží na svoji obhajobu. A v tomhle jsem si vìøil ze všeho nejvíce. Je pravdou, že jsem dostal do vínku schopnosti kombinace slovních a vìtných útvarù. Prosím nebrat, že se tím chlubím, ona to není vùbec žádná moje zásluha, je to pouze mnì daný dar. A na tento nebeský dar jsem vsadil tenkrát vše. Ten soud jsem vyhrál, ale tato výhra byla ve své podstatì Pyrrhovým vítìzstvím nebo lze též øíci darem danajským. Turek byl z práce vyhozen a jeho pøíbuzní a soukmenovci na mne vyhlásili trest smrti!
- pokraèování pøíštì -