Autor v reportážní sérii čerpá z vlastních poznatků provozovatele rodinné firmy Větrník, s.r.o, která se nachází v okrajové městské části Řečkovice v Brně.

Jak vnímali šéfa rakouští zaměstnanci a já? Upřímně říkám, že zprvopočátku velice rozdílně.  Podstata věci spočívala v tom, že se šroubovalo od samého nástupu do šichty naplno, a v průběhu pracovní doby nebyl žádný prostoj. Šéf jakékoliv, vůbec ne poflakování, ale i pouhé předstírání práce neomylně rozpoznal, a pokud by se takového něco stalo, dotyčný pokud nebyl rovnou vyhozen, což se též někdy stávalo, dostal tzv. "Pause". To znamená, že opustil pracoviště, odcvikal si svůj dosavadní pobyt na štípacích hodinách a čekal, až bude šéfem zavolán zpět v době, kdy se provoz normalizoval do stavu, aby on byl na pracovišti potřebný.
Teď se dostanu ke mně. Zřídkakdy, ale přesto se někdy stalo, že došlo k poruše pece. Aniž by šéf cokoliv nařizoval všichni pekaři jako jeden muž, odštípali na cvikačkách "Pauze" a čekali až servis uvede závadu do provozuschopného stavu. Tento prostoj nebyl placen. Nikdo ani půlslovem nezaprotestoval. Kromě mě. Já jsem ještě dříve doma slýchával jaká bývá na Západě v některých firmách disciplína a držel jsem se hodně zkrátka, oproti tomu, co bych si dovolil v socialistickém národním podniku. Ale přesto můj přihlouplý smysl pro domnělou spravedlnost začal reptat, proč že tomu tak je, vždyť jsme přece přítomni v práci a závada není naše vina, a že by tento čas nám měl být proplacený!
Rakušáci se na mne dívali jako na vola, o čem že to mluvím. K šéfovi moje reakce směřovala, naštěstí přes Helgu, která strategicky můj úlet profiltrovala do neutrální pozice. Tenkrát scházelo málo a Větrník by se dnes netočil.
Stal se tam i případ, že jedna mladá Jugoslávka, která pobývala na pracoviště teprve asi tři týdny, měla nějaké urologické potíže a chodila častěji na záchod. Šéfová, jejímuž oku tato skutečnost neunikla se domnívala, že je v počátečním jiném stavu a protože tuto domnělou skutečnost nenahlásila doslala dotyčná okamžitého padáka.
Nebo v jedné filiálce se nacházely na odpolední směně dvě prodavačky. Jednu bolel zub a tak hodinu a půl před zavírací dobou odešla k zubaři. Shodou okolností do obchodu přišla na kontrolu šéfová. Chybějící prodavačka měla to štěstí, že v pekárně scházela jedna síla na umývání podlah. A tak místo okamžitého vyhazovu skončila na tomto postu.

Šéf se jmenoval Heinz Mathes. Já navyklý, že u nás každý nadřízený byl Pepek, Honza, Franta případně i vůl, když chtěl po nás práci, jsem se jednou zeptal: " Kde je Heinz?" Odpovědí řadového pracovníka mně bylo, koho že tím  mám na mysli. Já jsem odpověděl, že sháním "starého". Asi pětadvacetiletý Rakušan se na mne zahleděl a studeným hlasem pronesl: "To je šéf, pamatuj si to!"
Pokud jsme chtěli šéfovi sdělit nějakou informaci  od jeho manželky, nikdy se v tomto hovoru nepoužívalo označení jejich rodinného stavu, např. vaše paní vám sděluje, ale výhradně se uváděl výraz "Frau Chefin", paní šéfová vám vzkazuje apod. Mladší oslovovali šéfa zásadně "Herr Chef", my starší pouze "Chef". Tuto zkrácenou verzi jsem si mohl dovolit i já, alespoň mně byla  tolerována. Ale když jsem měl nějakou osobní prosbu, tak jsme pro všechny případy přidával slovo mužského titulu Herr.
Šéfova autorita byla obrovská. Rakouští zaměstnanci také z něho měli strach a našlo se někdy též pochybovačné zakroucení hlavou, či slovo na znamení nesouhlasu - samozřejmě v jeho nepřítomnosti - ale byl jimi vnímám jako majitel firmy u které mohou pracovat, čili získávat díky jemu prostředek  ke své obživě, případně rodiny a svého životního standardu.

Můj vztah k němu byl takový, že bych ho chvílemi i zabil, ale i v těch nejodtažitějších chvílích jsem k němu vždy cítil obdiv. Byl to nesmírný pracant, vynalézavý člověk, a sám nám všem svým nasazením šel vždy příkladem. Cením si na sobě jedné věci. Prosím nechť jsou mé následující řádky brány jako ryze upřímné. Pokud vše klapalo jak mělo, tak šéf mezi námi sice brousil jak žralok hejnem drobných rybek, ale nic se nedělo. Jakmile byl jen náznak, ne že je špatně, ale že by mohlo být špatně, a takové situace svým podnikatelským smyslem rozpoznal neomylně, v tu ránu začala decibelová kanonáda. Až jsem se časem v této střelnici trochu zorientoval a  nabýval jsem jakéhosi nadhledu, začal jsem vnímat svého šéfa rakouským zrakem. Zde se mně vynořoval obraz člověka, s nimž jsem se začal ztotožňovat, protože to co dělal, bylo jak logické, tak i nevyhnutelné. Byl to generál velící obrovské konkurenční bitvě, posílající své vojáky na smrt ve snaze dosažení vítězství, které je pro ně ztrátou života, ovšem vykoupenou možností života ostatních. Vím, že je to vyneseno do literárních výšin, ale tenkrát v mém případě ryze realistických. Na rozdíl od oněch vojáků, jsem měl možnost na hodinu odejít. Já to neudělal. Uvědomoval jsem si, že je to šéfova firma, a tím, že v ní zůstávám, přijímám podmínky spolupráce které jsou jednoznačně dané, a ty že musím respektovat bez ohledu na utrpení. Přišel jsem dobrovolně bez rozkazu. Nikdo mne zde nedržel a pokud se mně to nelíbí. mohu okamžitě odejít. A taky jsem prostřednictvím krutě nabytých poznatků si v plné míře uvědomoval, to co jsem dříve jen mlhavě tušil, že život uvolňuje možnost dobytí svých pokladů, většinou jen cestou nesmírného sebepřekonávání. Až teprve v těchto podmínkách jsem nabýval tohoto druhu moudra života, že pokud chci mít v budoucnu Větrník, že to nebude nikterak zadarmo, a že se o tuto metu bude muset i krvavě poprat  (na tu krev i později též došlo). A právě v tomto pracovním, věřte, že chvílemi pekelném žáru (který bude ještě v průběhu dalších dílů reportáže připalovat) jsem začal objevovat sám sebe. Takto jsem se ještě nikdy neviděl a neměl možnost takovéto konfrontace mého nitra s realitou života. - Leč měly přijít chvíle ještě horší a to, co jsem tenkrát považoval za peklo, bylo pouhopouhou selankou. -
Kdykoliv jsem později svého bývalého šéfa navštívil, kdy už jsem byl sám šéf, stále jsem měl v jeho přítomnosti lechtivý pocit v oblasti žaludku a oslovoval jsem ho pouze slovem šéf.
Nejenom pan Mathes požíval velké autority, ale i ti, kteří byli mistři. Tady prosím nezaměňovat s nějakým dílenským mistrem ze socialistické fabriky. Jeho postavení mezi zaměstnanci bylo asi takové jako v dřívějších dobách národního umělce mezi hereckými "kandrdasy".
Ve stočlenném gastronomickém ansáblu se nacházeli tři mistři. Šéf, jeden starý pekař a cukrář.
Cukrářský mistr se jmenoval Franz a bylo mu pětadvacet roků. Jeho výtvarná díla byla takové hodnoty, že jej jezdila třikrát do roka natáčet rakouská televize ORF. Tento mistr bez ohledu na jeho nízký věk požíval vysoké úcty mezi spolupracovníky s tím, že mladší cukráři i pekaři mu vykali. Když mně Franz něco vzkazoval prostřednictvím i třeba 50letého pracovníka, tak ten mně neřekl, že se mnou chce mluvit Franz, ale že se mám dostavit k mistrovi. V Rakousku, respektive u firmy kde jsem pracoval, slovo mistr znamenalo být vysokým odborníkem ve svém oboru. Nebyl to žádný český otloukánek mezi dělníky a vedoucím. Franze choval v úctě i samotný šéf Mathes
Výplata se prováděla jednou za měsíc, tím způsobem, že na okenní přihrádce jsme měli v dopisní obálce výplatní pásku, s výčtem  všech údajů spojených s naší prací a odměnou. To proto, aby nikdo nevěděl, kolik kdo bere, aby nevznikala mezi lidmi řevnivost. Peníze jsme si  následně vybírali v bance. Určitou pozoruhodností byla adresnost těchto obálek, které nenesly příjmení adresáta, ale jeho jméno. V případě jmenné shodnosti obsahoval údaj dovětek místa pracoviště, např. jméno +  z prodejny, z pekárny, cukrárny atd.
Jmenuji se Jiří, tak mě i všichni oslovovali. Samozřejmě díky obtížnosti naší jazykové lahůdky písmene ř, jsem byl Jiží.
Měl jsem velkou přednost v tom, že jsem ještě před příchodem uměl docela slušně německy, ale jednalo se o německou němčinu.
Až teprve zde jsem zjišťoval, že existuje už i "rakouština", což lze přiblížit příkladem jakoby cizinec učící se česky, chtěl stejnou měrou rozumět slovenštině. Je to mírně nadnesené, ale vídeňský dialekt do toho moc daleko neměl.
Samozřejmě, že se Rakušáci na cizince dívali přes prsty. Já jsem si však získal určitý respekt v několika směrech.
Přišel jsem celkem slušně jazykově vybaven. Oni mi rozuměli prakticky vše, a já jakmile jsem se adaptoval z němčiny na "rakouštinu", tak jsem neměl jazykových problémů. Při příchodu mně bylo skoro 40 roků, takže jsem dokázal zužitkovat do té doby získanou  životní strategii.
Navíc jsem oproti nim měl přednost v tom, že moje hobby byla historie. Přiváděl jsem je do matové pozice (nezapírám, že trochu se škodolibou radostí) znalostí jejich císařů a různých vítězných bitev pod rakouskou korouhví. Zde jsem využíval trochu malého fíglu spočívajícího v tom, že jejich a naše dějiny byly po staletí totožné. Jako motoristický komentátor jsem měl znalosti o rakouských motocyklech KTM, a o Mozartovi jsem dovedl vyprávět hodiny. Prostě stal jsem se brzy jedním z nich.

pokračování