Pověz mně lásko, jakže rád máš ty mne,
vyslov ta slova, v duši tvé skrytá,
řekni co cítíš, v noci i za dne,
na co ty myslíš, když den ve slunci svítá?

Povím já tobě, ty lásko moje,
vyznání k tobě, prameníc z citu,
jsme jednou duší, i když jsou dvoje,
ve sněhu, v mrazu, i v slunci svitu.

Ach, věděla jsem já, můj drahý milý,
že plamen, kterýž láskou žhavě tak hřeje,
společným citem, náš vztah víc sílí,
a i svět kol nás, štěstím se chvěje.

Vezmi mou ruku, obejmi v pasu
počechrej vlasy, zlíbej rtů vášeň,
vychutnej drahý, mou ženskou krásu
a touhu mé lásky vpiš v milostnou báseň.

Já tvoje jsem a ty jsi teď jenom můj,
oba nás halí, jen v přítmí plášť šera,
ach Bože přemocný, při nás teď prosím stůj,
ve chvíli kdy my dva, jsme jednoho těla.

To láska nás v Nebesa zavedla,
- sladší ni maliny, nemohou býti -
ruka Tvá Pane v pokyn se pozvedla
a pokyn Tvůj, ten v lásce, nutno je ctíti.

Obzvlášť v den, když svátek má láska,
dnes promíjí se v citu počatá vina,
v ten den, kdy každá žena krásná je kráska,
v den svátku milenců, v den lásky Valentýna