"Nemáte tady někde coffeeshop?" nahnul jsem se v Naardenu k recepční v místní radnici. "Ale ano. Tady projděte dveřmi, chodbou pak úplně nakonec a doprava. Moc příjemný koutek," sekla profesionálně.
Znejistěl jsem. Na radnici města prodejna marihuany? Člověk si zvykne v Nizozemsku na všelicos, ale tohle překročilo meze porozumění.
"Myslím coffeeshop s trávou, marihuanou," špitl jsem přímočaře.
Spatřit tenhle nizozemský úkaz si málokdo odepře.
"Jé, aha, no tak to je gól. Já myslela, že chcete hrnek kávy, koblížek nebo chlebíček. Klasický coffeeshop tady není, jste na radnici," zatvářila se naoko vážně a zahalekala na vedle stojícího policistu, až ve mně hrklo. Nechtěl jsem trpět v minutách, kdy mě budou prověřovat.
"Koene, nevíš, kde je tady nějaký nejbližší coffeeshop? Pán se ptá," volala na celou halu na policistu. Ten nehnul ani brvou, chytil na kraji stolu mapu a pevnou rukou namaloval na silnicích mezi městy jasnou trasu až k domu, kde měl vězet nejbližší coffeeshop.
"Pozor, je tam všude padesátka. I mimo město," nabádal otcovsky.
Tak jsem poznal první nizozemský coffee-shop, mytické místo, neopakovatelné, tajemstvím opředený brloh, kam se chodí pokouřit kus jinde zakázaného tovaru - sbalené brčko marihuany nebo hašiše.
Recepční nechtěně, ale trefně popletla věc, kterou vlastně vůbec nepopletla. Nizozemský coffeeshop je synem klasické kavárny, jen se změnil v doupě kuřáků trávy. Magie přátelství v coffeeshopu ale trvá.
"Coffeeshopy vycházejí z tradice klasické kavárny, kam se jde debatovat a v pohodě sedět. Nehraje tam hlasitá hudba, nemáme rádi nepořádek, výtržnosti, opilství. Je to takový kus domova sdílený s pár jinými lidmi. Hlásáme odpočinek, kouří se, pije čaj a relaxuje," popsal mi smysl a atmosféru nizozemského coffeeshopu Henk, jeden z provozních.
Majitel coffeeshopu mi později vyprávěl o historii kávy, klasických kaváren a jejich nizozemské modifikaci na místa s lehkými drogami.
"Kavárna přišla do Evropy z Arábie. Nejprve si zamilovali kávu Turci a s ní i způsob veřejného pití a pokuřování šíšy - omamné látky plnící vodní dýmky. V Evropě bylo populární jen popíjení černého moku, ale v Nizozemsku, když se mluvilo o legalizaci měkkých drog, se vrátila původní idea orientální kavárničky, kde se sedí hodiny a mluví," spustil.
"Kavárna byla místem pro schůzky intelek-tuálů. Je mnohem otevřenější než klasická hospoda, intimnější a víc uvolňující. Viděl jsi někdy internetovou hospodu, neviděl, viď? Na intimitu potřebuješ místo, kde nebudou vysedávat obědvající nebo večeřící lidé, nýbrž ti, co chtějí srovnat v hlavě myšlenky, probrat je, zklidnit duši," vyprávěl zaujatě.
Zavřel jsem oči a vzpomínal na vídeňské a pařížské kavárny.
Do pařížského Café le Procope, založeného už v roce 1689, chodíval Voltaire, do Café de Flore Jean-Paul Sartre a jeho filozofická partička. V Nizozemsku bohéma a intelektuální vrstva sedává dlouhé hodiny v coffeeshopu, hraje šachy, dámu nebo karty a občas pokuřuje jemně namíchané směsi jamajské trávy. S citem a rozvahou. Když se vrátí den, jde spokojeně do práce. Učit, přednášet, psát a poznávat.
Dříve pili jen kávu, teď ji míchají s uvolňující vůní kouře.
Podle znalců existují jen dva podniky v celém Nizozemsku, kde v coffeeshopu nalévají likér. Míní se likér, ne whisky nebo ruská vodka. Na většině coffeeshopů visí etiopská vlajka připomínající myšlenkovou revoltu - rastafari hnutí, které v zemi začalo otevřeně mluvit o rasové otázce. Pestrobarevná vlajka symbolizuje otevřenost, toleranci a rytmy reggae. V Etiopii navíc prý objevili kávu, lahodnost černého nápoje.
"Ve světě se často objevují fámy o coffeeshopech. Jsou to prý špeluňky plné drog a zoufalců. Na to jsme si zvykli. Když se kouknete do historie, podobné hlášky zaznívaly i v dobách šíření kávy. Ženy ji neměly pít, protože vede k neplodnosti. Muži zase žili v představách, že šálek kafe zvýší jejich potenci. Bylo to kontroverzní pití, stejně jako je marihuana pro milióny lidí nebezpečná, prokletá věc," usmál se majitel coffeeshopu.
Nesrovnatelnost kávy a mariahuny si nenechal vymluvit.
Personál coffeeshopu se prý má starat o zákazníky se stejně nenápadnou péčí a laskavostí, jako kavárník pečuje o dobrou kávu. Když někdo přebere, dostane vodu a obsluha mu třebas i setře pot z čela a krku, když je třeba. Je to čarodějnický rituál, jinde k nenalezení.
V mnoha coffeeshopech leží k dispozici knihy, koutky s lampou navozující dojem klidného, jemně nasvíceného koutku v bytě. Jinde jsou stoly připravené pro mnohahlavou zanícenou skupinu volnomyšlenkářů.
Když jsem já poprvé vstoupil do coffeeshopu, deset kilometrů od Naardenu, pultík kavárny tvořila stará kredenc a na stěnách byly džezvy, plakáty jamajského zpěváka reggae Boba Marleyho a upoutávky na koncerty, výstavy a veřejné přednášky.
Jako by někde v hloubi společnosti existovalo zvláštní spojenectví lidí milujících intimní veřejná místa, kam utečou před samotou a najdou si nové přátele, upevní staré svazky nebo se povyrazí, aby řeč nestála.
Propojení odkazu kavárny s marihuanovým coffeeshopem může sice iritovat, ale na pohled neznatelné pouto existuje.