Na křídlech iluzí

Chronologie dějin píše rok 1988 a ve východoevropském bloku začíná docházet k jemným otřesům politické půdy. Na horizontu politického nebe se začíná vynořovat atypický mrak, z jehož vzezření zatím není patrné, jak dalece z něho může zapršet. Jedna věc je ale jistá, a to, že železná hraniční opona je stále stažená. V Mirce Slavíkové každým dnem přibývá kmitočet vnitřního pnutí z obehnaného státu ostnatým drátem. A to nejenom z profesních pocitů, ale i z těch, které jsou nedílnou součástí její dobrodružné duše. Vidina dalekých krajů a romantické exotiky jsou tím silovým pólem magnetu, jenž tkví v duši nepokojné ženy. Z druhé strany hranic působí přitažlivost protipólu světa, který Mirka touží poznat a tak kolem ostnatého hraničního drátu vznikají čím dál silnější siločáry vytvářející tlak, jenž zpřetrhává u cukrářské amazonky kořeny s rodnou hroudou, a ta se ocitá na druhé straně politické barikády.
Střet s realitou vytouženého světa měl více než svéráznou podobu. Příchozí z východní strany se musel podrobit umístění na záchytném lágru a vzít zavděk prací, která byla k dispozici. Mirka vyfasovala holínky, rukavice a mycí prostředky za účelem udržování čistoty v restauračním WC u tureckého majitele. I takový obraz skutečnosti může poskytnout vytoužený svět. Nic však nemívá věčného trvání a z prostorů pisoárů a záchodových mís se v nadšení přibržděná adeptka poznatků nového světa ocitá v prostředí jí mnohem bližší, v cukrárenské výrobně. A tady se již Mirka stává pánem situace a rozbíhajícího se koníka perspektivy dokáže pěkně zostra popohnat bičíkem snahy svého pracovního výkonu, že si i majitel provozovny povšimne, že nemá za ponkem jen řadovou cukrářku. Přínos české příchozí pro firmu nabyl takového významu, že sám šéf Übele z Baknangu u Stuttgartu odjíždí osobně do Frankfurtu nad Mohanem v zájmu urychlení formalit nutných pro pracovní pobyt, což již obnášelo plnou záruku zaměstnavatele a dokázání o její kvalifikace, která nutně musela být vyšší, než u ostatních uchazečů o práci.
Mirčina představa o svobodném světě byla dílčím způsobem vyplněna, avšak až teprve tváří tvář realitě zjistila, že to o čem snilo její podvědomí za ostnatým drátem, není zcela totožné s tím, v čem se momentálně ocitá. Pociťovala v hloubi nitra, že za tím vším se v zákrytu nachází ještě jeden  pocit, který až teprve nyní se začal klubat plnou silou na světlo světa a jeho představa vyvolávala opojnost sladké závrati v duši. A Mirčin instinkt neomylně poznával, že právě to, co se v jejím nitru tetelí jak přelud faty morgány, že to je onen cíl v jehož směru se musí vydat. To, co vábilo její mysl mělo sílu hlasu Sirén lákajících bájného Odyssea do svých spárů. Na rozdíl od hrdiny trojské války se nemusela Mirka nikterak přemáhat, aby odolala svodu své touhy a mohla jí bez nebezpečí naopak být sama nápomocná a vydat se za zlatým rounem svých představ, nalézající se až v dáli černého kontinentu, v Africe.
Silné zážitky z dětství zanechávají hlubokou rýhu v oblasti citové hemisféry. V plzeňském bytě rodiny Slavíků se uměle tvořila podoba exotické přírody prostřednictvím chovu exotického ptactva, pěstování kaktusů, orchidejí a další fauny tropické a subtropické oblasti. Podoba bytu bývá častokrát zrcadlem duše svého majitele, a lze asi říci, že rodiče inklinovali ke způsobu života, jež krášlil interiér jejich příbytku. Odtud zřejmě vedla cesta prostřednictvím genetického dědictví k obdobným sklonům u jejich dcery, které byli navíc umocněny exotickými vjemy ve kterých vyrůstala. Zde byla zasazena ona sazenička rostoucí pomalu ve své neviditelné podobě a připomínající se pouze občasně výhonky svých letorostů než nadešel čas k rozvinutí se do košatosti stromu, jehož ovoce svůdnosti v době svého zrání přeneslo Mirku Slavíkovou do prostorů žhavé země jižní polokoule.

pokračování zítra