V době oslav svatého Vavřince padl další rekord prostřednictvím gastronomického šéfredaktora a vydatele tohoto portálu a dlouholetého komentátora Masarykova okruhu v Brně Jiřího Řezáče, píšícího pod pseudonymem J.P. Větrník, který se mimořádným činem zapsal do Guinessovy knihy rekordů, kdy dokázal po dobu 27 hodin bez jediného přerušení komentovat motoristický závod. Redakce portálu svého šéfa vyzpovídala na téma jeho úspěšného vytrvalostního pokusu. 

Jméno Jiřího Řezáče, jednatele firmy Větrník, s.r.o., vydavatele a šéfredaktora portálů www.gastronews.cz a www.cukrar.cz, obohatilo mimořádným počinem stránky Guinessovy knihy rekordů. Třiapadesátiletý dlouholetý komentátor Masarykova okruhu při příležitosti vytrvalostního závodu motokár v délce trvání dvacetišesti hodin na počest zesnulého závodníka Lukáše Romofa na modřické dráze Maranello, se rozhodl komentovat motoristický maratón sám a navíc bez přerušení. Závod, který svou časovou délkou též splnil kritéria zápisu do knihy rekordů, byl sledován pelhřimovskou agenturou Dobrý den, správcem anglické Guinessovy knihy. Regule pokusu poskytovaly pro Řezáčův výkon v každé hodině pětiminutovou přestávku, kterou však komentátor odmítl. Kromě toho si přidal hodinu navíc, kterou rozdělil do dvou třiceti minut, před a po závodě. Úspěšný pokus dokončil značně vyčerpán, s pošramoceným hlasovým ústrojím, ale šťastný. Redakce portálu svému šéfovi blahopřeje k dosaženému výkonu a k zápisu do Guinessovy knihy a požádala ho o několik poznatků.

Proč jste se rozhodl jít do takové mimořádně náročné akce?Mám zálibu v motoristickém sportu, kterému jsem se i jako závodník kdysi aktivně věnoval. Finanční důvody mě nedovolily v závodech pokračovat, takže jsem svého koníčka dál provozoval prostřednictvím mluveného slova. Blíží se věk, kdy i tady budu pomalu končit a nabídnutá šance byla velikou výzvou pro zajímavé vyvrcholení mé komentátorské kariéry.

Jaká byla vaše příprava na takový komentátorský maratón?
Když jsem se na jaře dozvěděl, že se takovýto druh závodu bude konat a byl jsem vyzván k účasti, říkal jsem si jak by bylo vhodné před závodem si zajet na tři týdny k moři a věnovat se hlasové a duševní přípravě. Ale chod takové firmy jako je náš Větrník takového něco neumožňuje. Tak jsem si alespoň naplánoval, že dva dny před závodem bych zašel do lesa načerpat duševní svěžesti. Ovšem ani tento úmysl nevyšel, protože provádíme půdní vestavbu a já v době kdy do závodu zbývalo pár hodin se ještě handrkoval na stavbě s řemeslníky.

Odmítl jste tolerovanou pětiminutovou přestávku v každé hodině. Nebyl to nebezpečný přepych?
Byl a jaký! Ale já jsem zástupcům agentury říkal, že když mám vytvořit rekordní zápis, tak považuji za důstojné jej provést bez přerušení.  Každá jiná varianta pro mne byla degradující. Vždyť přemožitele kanálu La Manche také nikdo po hodině netahá na pět minut z vody!

Během dvacetisedmi hodin potřebuje člověk udělat mnoho věcí. Jak jste se s tímto vyrovnával?
Vím co máte na mysli. Ano i na záchod jsem chodil s mikrofonem abych komentář nepřerušoval. S pitím nebyl problém a při troše zobnutí do jídla jsem chvíli huhňal. 

Komentovat sedmadvacetihodinový závod asi vyžaduje dlouhodobou teoretickou přípravu.
V tomto smyslu jsem se nepřipravoval vůbec, protože jsem založením improvizátor a z mé dvacetileté komentátorské praxe mám spoustu poznatků. Nikdy se mě za těch dvacet let nestalo, že bych položil mikrofon s tím, že nevím co mám říci a na tuto shůry darovanou schopnost jsem se mohl spolehnout i nyní.

Použil jste v průběhu vašeho pokusu nějakého podpůrného prostředku?
Neuznávám dopingy k podpoře výkonu. V průběhu pokusu jsem vypil pět káv,  balík pramenité vody a  dva bursy. Konzumoval jsem ovoce, trochu medu a čokolády. Jedl jsem minimálně. Ale mojí vydatnou podporu byl obraz a imaginární přítomnost mého syna, který zemřel na nemoc, a kterého jsem se snažil zachránil darováním vlastního orgánu. Můj syn je pro mne vzorem ve vůli, jak se vypořádal s odchodem z tohoto světa. Jsem tedy přesvědčen, že to byl on kdo mě výrazně pomáhal. 

Popište dramatické okamžiky maratónského komentáře.
Závod startoval ve dvacet hodin a já o půl hodiny dříve. Do rozbřesku nebyl problém, ale najednou mne přemohl pocit, jaký jsem ještě nezažil. Jasně jsem cítil, jak ze mne odchází život a že asi umírám. Zaťal jsem zuby a říkal jsem si, že když zemřít, tak s mikrofonem v ruce, ať je o čem psát. Takováto krize mne přepadla později ještě dvakrát. Velmi špatné to bylo též po dvaceti hodinách komentování, kdy jsem se zranil na jazyku o zuby. Jazyk na kterém se vytvořil otok krvácel. Závodníci a diváci mě říkali jak je to dobré, že jsem se dostal až tak daleko. Jenomže oni už jeli z kopce a v každém týmu jich bylo deset až šestnáct. Ale mých posledních sedm hodin bylo pro mne dramatickým výstupem na Mount Everest utrpení. Ale nakonec se vše podařilo a já patřím mezi ty, kteří dokázali překonat sami sebe a zařadit se k těm, kteří jsou zapsáni v Guinessově knize rekordů