Již uplynulá je to doba roku,

kdy on uzřel chůzi její laní,

a jeho srdce bušíc v lásce toku,

svým tepem lásky odňalo mu spaní,

- to čtrnáctý únor byl, den Valentýna. -

A ona jdouc tak sama v proudu lidí,

svit dvou modrých sluncí v davu zahlédla,

cítíc, že co ona, i ta slunce vidí,

v hledu jeho očí, lásce podlehla,

- a síla lásky v otěž spoutala je. -

A pak spolu dál šli jedním krokem,

její dlaň hřála se v jeho dlani,

oba hleděli na sebe jedním zrakem,

ona žila pro něj a on pro ni,

- toť cit, jenž láskou nazývá se. -

Cesta, jíž netřeba cíle v také chvíli,

byť strmá, jim rovná připadala,

to bývá, když spoutá lásky cit síly,

a čerň jim jako běl teď vypadala,

- to lásky jistota již je pevná. -

Vpřed kvapil čas rychlým tempem běžce

a nejednou vidu snění snímal roušku,

ti dva vpřed šli lehce, též i těžce,

však z lásky úspěšnou složili zkoušku,

- zralost květu na plod již je připravena -

A zas čtrnáctka je v kalendáři,

v sněžném času, jenž prý pole sílí,

jeho rty kreslí polibek na její tváři,

a všichni vůkol jsou k nim vroucně milí,

- zlatý prsten nevěstin prst zdobí. -

Venku roztančil se vír vloček sněhu,

jejichž třpyt tón melodie smáčí,

a vůkol cítit je lásky něhu,

jež v milencích skryta ku oltáři kráčí,

- na počest setkání v den svátku Valentýna. -