fiogf49gjkf0d
Toto jubileum v kalendáøi nenajdete, ve škole se o nìm neuèí, státní svátek to rozhodnì není, ale …
Jak se rozvíjela lidská spoleènost, zaèala vznikat øemesla, která lidem usnadòovala život a která potøebovali. Nìkterá dosáhla až k vrcholu dokonalosti, jiná „dosáhla“ na dno (nikoliv na to zlaté) a zanikla.
Každé má svou historii, své Napoleony, na které s úctou vzpomíná, i své pìšáky, bez kterých se žádná bitva neobejde. Kuchaøství je øemeslo, které se neustále rozvíjí. Je ve své vrcholné formì umìním, je souèástí kultury spoleènosti a ovlivòuje i život rodiny. Nahlédnìme trochu do jeho zajímavé historie a souèasnosti.
Na talíøi Rakousko-Uherské monarchie bylo možno ochutnat vše. Potkávaly se zde kuchynì národù a národností a nechybìla mezi nimi kuchynì èeská. Naši dìdové a pradìdové vkládali do své profese tradice lidové kuchynì, zkušenosti pøedávané z otce na syna a vše to nejlepší, co v té dobì ve svìtové gastronomii existovalo. Èeští kuchaøi vaøili v exkluzivních zahranièních podnicích, získávali tam mnoho zkušeností a znalostí, kterými obohacovali èeskou kuchyni. Angažmá jim tam zaøizoval Svaz kuchaøù, který byl èlenem Svìtové organizace kuchaøù, mìl dobré zahranièní styky a velkou autoritu. Byl založen v r. 1903, jako jeden z prvních v Evropì. Celý rok vìnuje AKC ÈR (Asociace kuchaøù a cukráøù ÈR) oslavám tohoto výroèí. Více mi k tomu øekl mùj host Ing. Jindøich Žydek, viceprezident AKC ÈR pro zahranièní styky, není placeným funkcionáøem, který zná gastronomii jen ze židle v restauraci. Vyuèil se kuchaøem, absolvoval hotelovou školu, byl na stážích v zahranièí, hovoøí tøemi jazyky, vystudoval Vysokou školu ekonomickou, pracoval snad na všech postech hotelù a zažil si i nìjaké ty persekuce. Nyní je øeditelem Hotelu Zvíkov u Písku.
Jaký význam má sdružování lidí v dobrovolných spolcích?
Pùl století nejnovìjších dìjin našeho státu bylo poznamenáno absencí základních demokratických práv – práva shromažïovacího a spolèovacího. V roce 1951 byl vydán zákon o dobrovolných organizacích a shromáždìních ve kterém bylo øeèeno: „Tìžištì spolèování v lidové demokracii pøechází na masové organizace. Mìš�ácké bezobsažné a samo´èelné formy spolkaøení jsou pøežitkem“! Bylo tím zamezeno sdružování lidí v zájmových spolcích, jejich snaze uplatnit tvùrèí invenci, pracovní zkušenosti nebo rozvíjet své hobby. Èlenové spolkù pracovali dobrovolnì, s nadšením. Pøinášelo to prospìch celé spoleènosti. Jakousi „náhražkou“ profesní polkové èinnosti byly v našem pøípadì Poradní sbory kuchaøù. Vznikaly v roce 1954, byly øízeny podnikovými technology výroby, z kterých byl ustaven Celostátní poradní sbor pøi ministerstvu obchodu. Jeho èlenové se snažili prosazovat opatøení, která by vedla k zlepšení situace v oboru.
Vra� se prosím k zaèátku Svazu kuchaøù, k jeho jubileu.
Z té magické stovky musíme odeèíst 50 let. Svaz byl ètyøikrát zrušen a jeho èinnost zastavena. Vznikl v posledních letech 19. století, v dobì rozvoje spolkového života, vzrùstu obèanského i profesního sebevìdomí. V prosince 1902 pražští kuchaøi, vedeni Karlem Müllerem, schválili na své schùzi založení profesního spolku Verein der Köche für Böhmen in Prag. Spolek se nevyhnul kritikácm a národnostním tøenicím a po osmi letech se pøemìnil na Ústøední spolek kuchaøù. Jeho síla roste, vychází vìstník Kuchaøský pøehled, vše vypadá slibnì. Kdo mohl tušit, zanedlouho bude jeho èinnost ukonèena, že peripetie, které tím zaèaly, budou trvat celá desetiletí.
První svìtová válka ukonèila nejen Rakousko-uherské mocnáøství, ale i èinnost spolku. Nebyl to èas pøíznivý pro lukulské hody a talíøe rodin se stydìly za svoji nahotu. Teprve 28. øíjen 1918 pøinesl novou nadìji a kuchaøi pøipravovali plány do budoucnosti. Vzniká Èeskoslovenský svaz kuchaøù Republiky èeskoslovenské, poboèky v Brnì a dokonce i v Paøíži, zaèíná zase vycházet Kuchaøský pøehled, zakládá se knihovna, vydávají knihy, ustanoveno družstvo na nájem restauraèních podnikù – práce až nad hlavu.
Dvacátá léta jsou plná sociálních problémù. Vrcholí krize v tøicátých letech. Svazová Zprostøedkovatelna práce hledá pro své èleny uplatnìní. Bìhem roku umístila 430 kuchaøù! Po krizi dochází k rozmachu spolkové èinnosti v celé spoleènosti. Svaz kuchaøù mìl v té dobì velmi silnou pozici. Jeho vùdèí osobností byl Spodani, významná kuchaøská osobnost. Ještì v r. 1933 se staèí sejít v Paøíži úèastníci mezinárodního sjezdu kuchaøských organizací celého svìta, zvolit svého prvního prezidenta Augusta Escoffiéra a pak už pøišla 2. svìtová válka, která znièila vše. Kuchaøi byli na schùzi 9. 2. 1*939 seznámeni s vládním naøízením o zrušení spolku a všech hostinských organizací. Tím byla ukonèena nejplodnìjší léta Svazu. Radilálnì byl pøerušen rozvoj gastronomie a zaèalo padesát kritických let. Po ukonèení války èekala v r. 1948 èeskou kuchyni další rána, osudná deformace. O rozvoji a modernizaci gastronomie jsme se mohli nechat jen zdát.
Lecos se dnes svaluje na minulý režim. Neomlouváme tím naše souèasné nedostatky a chyby? Bylo to tenkrát tak špatné?
Bylo to víc než špatné, bylo to zlé. V totalitním režimu panoval primát kolektivu, nadvláda instituce nad jedincem, názorová jednota. To snad nikdo nepopøe. Byla tím zasažena celá spoleènost, tedy i gastronomie. Vše bylo smazáno, zešedivìno, odlidštìno vèetnì naší chutì. Zaèala se normovat výroba jídel, spotøeba surovin, technologie. Každá „úchylka“ byla postihována. Pøinést si do restaurace petrželovou na� z vlastní zahrádky, zdarma jí ozdobit jídlo, bylo pro kuchaøe riskantní. „Kde ji vzal? V dodávce zeleniny není uvedena a v normì také není?“ Jídelní lístky se podobaly jako vejce vejci, nedostatek potravin, masa, ovoce, zeleniny a dalšího zboží, byl bìžný. Do podnikù chodily kontroly. Byli to mnohdy laici. Posuzovali jídlo a srovnávali spotøebu surovin podle ohøívadla. Kuchaøi se báli je likvidovat, protože by platili rozdíl ve spotøebì surovin. Jak vypadala kvalita jídel, to si snad dovede každý pøedstavit. Èasto nebyly k dispozici suroviny vyžadované normou. Zmìnit je jinými, to byl další risk a tak se jídlo radìji nevaøilo. Kuchaøské øemeslo nebylo pro režim dùležité, pøíjem uèòù byl omezen na minimum, nemìli se z èeho uèit, zahranièní kontakty neexistovaly a mnozí kuchaøi odcházeli pracovat do prùmyslu. Bylo to prostì šílené! Chce nìkdo tvrdit, že to vše neovlivnilo úroveò naší gastronomie?
Jak v tom pøípadì vysvìtlíš úspìchy našich kuchaøù v restauracích na svìtových výstavách?
To jsou paradoxy – øekl by asi náš bývalý prezident. Ale bylo to jinak. Výstavy a mezinárodní pøehlídky byly v šedesátých letech „výkladní skøíní“ schopností našich kuchaøù, složily ale pøedevším k propagaci socialistického zøízení. Ano, mìli jsme odborníky, kteøí mohli naši kuchyni ve svìtì reprezentovat. Pokud mìli navíc v kapse i potøebnou legitimaci, dveøe „ven“ jim byly otevøeny. Rozdíl byl v tom, že pro pøípravu pokrmù na tyto akce nebyly závazné normy závaznými. Vaøilo se podle vlastních receptur , které si kuchaøi pøipravili. Ovšem, když se vrátili domù, bylo vše zase pøi starém. Jen nìkteré Interhotely mìly výjimku a mohly tyto receptury používat. Mohu vzpomenout úspìchù našich kuchaøù na lipském veletrhu – Pøehlídka èeské gastronomie, v Paøíži – Èeský gastronomické týden – na Svìtové výstavì v Osace, na EXPO v Montrealu apod. Zatím co my jsme se trápili, západ prožíval radikální revoluci právì v kuchyni. Gastronomie ovládla „la cousine nouvelle“, která zmìnila pøístup k jídlu, reagovala na rostoucí životní úroveò, na nové pojetí životosprávy a zdraví, na snahu o moderní životní styl. Kulináøský program prosazoval lehká jídla, používání kvalitních, èerstvých surovin a zkrácení doby tepelné pøípravy pokrmù s použitím nové technologie. Zmìnila se i vizuální stránka. Obrovský význam nabyl talíøový design a stolování, které napøíklad Francouzi a Italové chápou jako souèást své národní kultury. Informace o tom všem k nám pøicházely ze zahranièí jen sporadicky, pozdì a byly neúplné.
Toto nezdravé údobí skonèilo. Jak vznikla nynìjší AKC ÈR?
Spoleèenské klima po listopadové revoluci bylo plné euforie a elánu. Skupina kuchaøù pražského Poradního sboru založila Celostátní pøípravný výbor pod vedením mistra kuchaøe Jiøího Petráka a v prosinci 1990 je na valné hromadì schváleno ustavení Asociace. Prezidentem se stal Josef Vladaø a zaèleòujeme se i do Svìtové asociace kuchaøù – WACS. Ještì jednu epizodu musela AKC ÈR pøestát: rozdìlení státu a tedy i asociace probìhlo bez problémù. Ve WACS jsme mìli v pøedcházející dobì dobré jméno a tak znovupøijetí do této organizace bylo okamžité. V lednu 1993 byl zvolen nový prezident AKC ÈR, šéfkuchaø Julius Dubovský a Asociace mohla dále fungovat.
Jaká je hlavní náplò èinnosti AKC ÈR a její cíle?
Dìlat vše pro to, aby se úroveò našich oborù zvyšovala, abychom se zaøadili po bok vyspìlých gastronomií ve svìtì. To vyžaduje pøedevším zintenzivnit odbornou výchovu našich èlenù, poèínaje mladou nastupující generací až ke kategorii dospìlých. Poøádáme odborné semináøe, jejichž lektory jsou naši pøední kuchaøi a cukráøi, kde se posluchaèi seznamují s nejnovìjšími trendy v oboru, s novými surovinami a jejich úpravou, formou praktických ukázek i teoretickou výukou. Letos uskuteèníme 50 semináøù v celé ÈR. Zájezdy na gastronomické veletrhy a výstavy doma i v cizinì, pomoc pøi výuce ve školách, knihovna odborné literatury, poøádání soutìží, zahranièní stáže, to vše pøispívá k odborné zdatnosti našich èlenù. Pro mladé adepty øemesla byl zøízen Klub juniorù, ve kterém jsou pøipravováni na èlenství v AKC ÈR. Ani spoleèensko-kulturní využití nezùstává na chvostu. Jméno si získaly gastronomické „Oslavy Sv. Vavøince“ (patron kuchaøù a cukráøù), poøádané v Praze na výstavišti, Reprezentaèní ples AKC ÈR a další akce poøádané v regionech.
Jak se naši reprezentanti uplatòují v mezinárodních soutìžích?
Náš vstup na toto kolbištì se udál v roce 1990 pøi pøíležitosti konání kuchaøské plympiády ve Frankfurtu. Byl to šok. Pøi pohledu na exponáty ostatních reprezentací se nám podlomily kolena a pøipadali jsme si jako právì narozená mimina. Pochopili jsme, že život v „èerné díøe“ nám pøipravila ona léta, která nás dìlila od ostatního svìta. Èeši se ale umí otøepat ze všeho a když je potøeba, tak i poøádnì zabrat. Dnes jsme na svìtové scénì konkurenty i pro ty nejlepší. Ve spoleèenství 52 národù svìta je náš juniorský národní tým na 7. místì a senioøi se z 23. místa posunuli na šestnácté. Jsme zváni na soutìže, kterých se zúèastòují jen vybrané týmy. Naposledy to byl napøíklad ScotHot ve Skotsku, Arena Nova v Rakousku a jiné. Letos na nás èekají v Jižní Korei. Nejsou to ale jen národní týmy. Soutìží se zúèastòují i regionální družstva. A úspìšnì! Kdo chce nìco dokázat, musí na sobì pracovat, získávat informace a pochopit jejich dùležitost. A to soutìže kuchaøùm umožòují. Je tøeba podtrhnout, že soutìž není výlet pro vybrané jedince, že náklady jsou obvykle hrazeny sponzory a že mnoho hodin usilovné práce i vlastních finanèních prostøedkù tomu vìnují soutìžící.
Jak ovlivòuje gastronomie cestovní ruch?
Cestovní ruch se vyvíjí neuvìøitelným tempem. Není pøechodnou módní vlnou. Je životní potøebou a zasahuje všechny sféry našeho hospodáøství. Pøináší pøíjmy tìm, kteøí se na jeho tvorbì podílejí, naplòují státní pokladnu a ovlivòují zamìstnanost. To by si mìli uvìdomit ti, kteøí ohrnují nos nad cizincem, kterého potkají na ulici. Gastronomie pohostinství, hotelový prùmysl, to jsou významné složky cestovního ruchu. Jsou na sobì závislé, jeden bez druhého nemùže dobøe prosperovat. Kromì toho se zaèíná projevovat u zahranièních návštìvníkù nový úkaz. Nechtìjí se jen podívat z Karlova mostu na panorama Hradèan, navštívit muzeum èi divadlo, ale hledají pivnici U Flekù, U Švejka a jiné, protože o nich slyšeli doma od svých známých a chtìjí je vidìt. A tak se takové podniky stávají jakýmsi zvláštním samostatným objektem cestovního ruchu bez ohledu na své základní obchodní zamìøení.
Zahranièní návštìvník hledá pohodu. Jeho dojmy z návštìvy ovlivòuje kvalita pohostinských služeb, tedy i gastronomie. To, jak se s kvalitou gastronomie a s celým fenoménem cestovního ruchu dokážeme vypoøádat, zejména po vstupu do EU, to záleží už jen na nás.
Chtìl bys sám ještì nìco dodat?
Nechám radìji za sebe promluvit svìtoznámého kuchaøe A. Escoffiera, který v roce 1905 prohlásil:
„Pøedem musím vzdáti èest staré kuchyni, podle které jsem šel a která má zùstati základním kamenem pro všechny èasy. Kuchynì dnešní doby nesmí zùstati na mrtvém bodì a jsme to my, kteøí musíme vzíti za povinnost podporovati její rozvoj, který nespornì spìje do popøedí, držeti krok se životem moderním a udržovati kuchyni na výši jejího poslaní!“
To co Escoffier øekl témìø pøed 100 lety je platné dodnes. Mìlo by se stát mottem èinnosti nejen naší Asociace, ale všech kuchaøù – uzavøel J. Žydek.
Dìkuji za rozhovor