Výrobna zdobeného medového perníku pod názvem Ja -Ja v Pardubicích, náleží k novodobým firmám bez historického rodokmenu, které se vylíhly pod kvočnou politického listopadového převratu devětaosmdesátého roku. Roznětkou ke startovacímu výstřelu velícímu k útoku ve směru podnikání byla paní Jarmila Janurová, zaměstnankyně pardubické pekárny Melartos, patřící pod Jitřenku Hradec Králové spadající pod Čokoládovny Praha.

Rozhodnutí ředitele zavést do výrobního programu zdobený perník, bylo pravděpodobně v budoucím dopadu nepřímým pozitivem vzniku výrobny Ja-Ja.

Zhotovování zdobených námětů působilo v Jarmilině duši týž pocit jako u napoprvé zamilované dívky láska. Tím obdrželo zaměstnání u paní Janurové status zájmového hoby, které se zalíbením vykonávala nejen na pacovišti, ale i doma. Síla návyku je silou zatracení a není z ní úniku. Čím je kuřákovi cigareta, tím byl svítkovské obyvatelce zdobený perník, která později v této pardubické aglomeraci založila proslulou firmu Ja-Ja.

Osobitá vůně perníku, jeho zdobení v nekonečném počtu podob, tvarů a barev s možností dáti mu celé své já, se stává pro paní Janurovou živou vodou, kterou pokropena se chápe ve svých 46 letech vzácné osudové nabídky a je rozhodnuta ji proměnit ze směsice citového vnímání tohoto pohádkového pokrmu do reálné podnikatelské podoby vlastní firmy.

Tak trochu proti všem, by bylo možné nazvat další vývojovou kapitolu firmy Ja-Ja. Riziko investice vůči rentabilitě bylo značné, na což především pragmaticky poukazuje manžel Stanislav.

Syn má dobrý džob, ale je především bytostně spjat s automobily a jejich příslušenstvím jako zakousnuté klíště na nedostupné části těla, a perník je pro něho maličkým zapomenutým atolem v nejzazší části Pacifiku.

Paní Janurová jde do své soukromé bitvy sice s otevřeným hledím, avšak osamoceně. Co se dá ale dělat? Zkuste zastavit ženskou zblázněnou do představy vlastní vize, ve které je pro ni zjevně slyšitelná výzva božího hlasu. Avšak až tak úplně sama není, má s sebou v tomto rytířském tažení svoje páže, kterým je snoubenka jejího syna, Ilona. Tchýně a snacha, to nebývá obvyklá bojová formace v podnikání. Nastávající dcera je ale tvorem přizpůsobivým a má jednu mocnou zbraň, v té době ještě nevytasenou, ale hlomoz této zbroje je již zřetelně slyšitelný. Budoucí nositelka Janurovic jména má prostorovou představivost, fantazii, cit pro kresbu, a tento arzenál výtvarných schopností dokáže přenést do perníkové tvorby a zdobení. Prozatím pouze vypomáhá, dochází do svého zaměstnání, ale časem se vše změní. Ze strany paní Jarmily to byla dostihová sázka na neznámého klusáka, která vyšla - jak následný vývoj potvrdil - stoprocentně.

Psal se únor roku 1991 a tohle datum je ve firemní kronice zapsáno jako oficiální vznik firmy Ja-Ja.

Paní Jarmila se ještě předtím vrhá na studium historické perníkářské literatury a vytýčila si krédo, že ten její "Ja-Ja perník" musí být svůj.

Musí se odlišovat od dosavadních zvyklostí. Doplňovala a vytvářela si vlastní receptury, v představách viděla nové náměty, tvary a zdobení. Začínala s kočičkama, chaloupkama, kolébkama a studnice perníkářských poznatků se hloubila proti pramenu času až do 13. století.

Každý uplynulý měsíc se rovnal jednomu roku, tak velká intenzita a vášeň poznatků vřela v paní Jarmile. Objem výroby gradoval do počtu 30 druhů zdobených chaloupek. Takováto produkce si vyžadovala i zvýšení počtu personálu. Tento krok se daří splnit, ale protiváhou tomu jsou připomínky hygieny a nezbývalo nic jiného než pomýšlet na zbudování nové výrobny a s ní související prostory.

Jarmila Janurová je rozená ve Zlíně a její rodiče jsou vyučení -jak jinak - u Bati. Generační a úspěšné zaměstnání u podnikatelského pojmu světového jména vytváří z některých potomků automaticky polovičního podnikatele, a to je při rozmluvě s paní Janurovou znát. Má v sobě zakódovaný genetický podnikatelský čip, který ji navádí přesně na cíl jak řídící věž pilota na přistávací dráhu.

Ve dvanácti letech se s rodiči usazuje v Pardubicích. Výplní volného času jí byly pastelky a kreslící papír, jejichž prosřednictvím ztvárňovala vše kolem sebe i představy své mysli. Že by byla vzorným dítětem, tak to určitě ne. Snaha rodičů aby dokázala komunikovat se světem prostřednictvím anglického jazyka a umět ve zkratkách těsnopisu podchytit jednací řeč, byla dotována jejich peněženkou. Celého půl roku investovali rodiče do dceřiny výuky, netušíc, že hážou peníze oknem ven, kde se někde v dálavách proháněla Jarmila na svých záškoláckých toulkách.

Když se paní Janurová zpětně ohlédne do těchto dob, trpce lituje svého přístupu k lingvistice, protože by na pořizování zahraničních zakázek nemusela nahonem shánět a platit tlumočníka. Směr její záliby v učení se však ubíral k potravinám. Jako studentka Střední potravinářské školy technologické v Pardubicích, vedla polemiku s profesorem Skoupilem o výtěžku věnečků při určitých technologických úpravách. Sama si svůj postřeh odzkoušela, aby učitelské celebritě dokázala pravdivost svého tvrzení. Jako již vdaná paní pekla, pekla a pekla. Vánoční pečivo muselo být minimálně v provedení 20 druhů.

Manžel to měl složitější. Pro Jarmilu byla firma hlasem shůry, který ráda vyslyšela a navíc byla z oboru. Pardubák Stanislav se musel přeorientovávat, ale když se chce, tak to jde, byť je mnohdy třeby zatnout zuby. Z pana Janury se vypracoval perníkářský technolog se zaměřením na těsto, vyhledávající nové vylepšující prvky, a ve firmě přebral všechny technicko- servisní a expediční role.

U Janurů se k výrobě perníku jako základní surovina používá zásadně med, nepoužívá se inverze cukru. Med který je hydroskopický, absorbuje vlhkost z ovzduší, což může mít za následek zborcení některých klasických výrobků. A v tomto případě je nutné upravovat recepturu. Právě zde pan Janura již na omak pozná, kdy a v jakém směru je potřebná korekce přísad.

Krůček po krůčku piplají Janurovi své perníkové království a s mravenčí trpělivostí objevují třeba již objevené, potýkají se s nekonečnou houževnatostí perníkářské problematiky, zkouší i metodu pokus -omyl, zvláčňují, vylepšují, kombinují přídavné ingredience, poopravují receptury, laborují s oříškama i kokosem. Prioritou tvorby Ja-Ja je kvalita a chuť. Nešetří proto na čokoládě, používají výhradně kvalitní čokoládové polevy. Když se zamýšlený úkon nevydaří podle představ, celý proces se opakuje znovu až do úplné preciznosti. Výrobky u Janurů nepatří mezi nejlacinější, ale kvalita značky Ja-Ja vymetá zákaznickým zájmem zboží z regálů.

Tam-tami zvěsti prvotřídnosti znějí, a to nejen po kraji a tuzemsku, ale zvěstující hlas bubnů zní až za hranicemi zemí českých. Přijíždějí expediční vozy z Itálie, Belgie, Rakouska, Německa i Francie. Peníkový personál se rozrostl na 25 lidí, k nimž je potřeba připočítat brigádníky a rodinu. Vypomáhají i rodiče, kterým bylo požehnáno dožít se vysokého věku.

Firma Ja-Ja z původní mikroperníkárny směřuje k makrovýrobě. Objem kvantity však nesmí být na úkor kvality. Ta je u Janurů normou, pod kterou se v žádném případě nesmí jít. Objem výroby je podmíněn kapacitou prostoru. A tak se u Janurů rozšiřovalo. Letitý pozemek pro výsadbu brambor ustoupil stavebnímu záměru. Podstupuje se úvěrové riziko. Vedle původního rodinného domu vyrostla nová výrobna se zaměstnaneckým zázemím. K tomu všemu je zapotřebí kancelářský prostor s elektronickým a digitálním vybavením, a na tak rozšířený personál již musí být i účetní. Co stačilo včera, nestačí dnes. Firemní expanze vyžaduje nové prostory, novou techniku, zvláštní dílnu na základní těsto a zvlášť na marcipán a svůj prostor vyžaduje výroba dezertů.

Nejvíc u Janurů frčí zdobený perník, perníkové dezerty, marcipánové výrobky a perník zdobený marcipánem. Suma sumárum se jedná o více než 300 druhů výrobků.

To je podnikání, to je firma Ja-Ja.

Ještě jedno malé vysvětlení ohledně krátkého firemního názvu Ja-Ja. Ale zřejmě to nebude nutné, protože iniciál paní Jarmily Janurové jste si určitě povšimli sami.