Byla mladá, byla krásná,

šestnácte jí bylo let,

byla jako hvězda jasná,

překrásný byl na ni hled,

- každému se líbila. -

Chtělo se to děvče státi

cukrářkou v šatkách bílých,

k tomu nabádala ji i máti

při všech možných chvílích,

- to jí pořád říkala. -

Stala se skutkem dívčí touha,

od učenky k tovaryšce

uplynula chvíle pouhá,

jako v dobře čtivé knížce,

- tak rychle to uběhlo. -

Byl to svátek každodenní

pro cukrářskou novicku,

její život - sladké snění,

a splněný sen - navíc tu,

- až tak šťastná byla. -

Ale jak to vždycky bývá,

nejen práce, byť ji baví,

i jiných tužeb dívka mívá,

těch ji kdo už těžko zbaví,

- to se láska hlásí již. -

Cukroví jí chutná sladce,

však jsou věci ještě sladší,

takto sobě najít chlapce,

potíž je když láska raší,

- kdo by neznal touhu tuto. -

Jednou dortík dozdobuje,

- zbývá ještě maličko -,

když pošťák náhle tu je,

předává jí psaníčko,

- sladký cukrářka má pocit. -

Kdož děvčeti zprávu píše,

je to dopis od maminky?

Napětím prudce dýše,

mysl dělá cinkylinky,

- tak je děva vzrušená. -

Otevírá bílé psaní,

"je to možné?" zrak se mlží.

Opadá z ní plachost laní,

na nohou se sotva drží,

- očím nechce věřiti. -

"Cukrářko přeslaďounká,"

v oslovení stojí psáno,

"tvářičko má hedvábňounká,"

slovo lásky je připsáno,

- někdo ji má hrozně rád! -

"Kdo to píše, kdože je to,

kdo mě lásku vyznává?"

Sladce chutnáš lásky věto,

lásky vášeň dozrává,

- mocnější než jarní voda. -

Sladší slova karamelu,

lásky nektar děvče saje,

ano, vskutku, na mou věru,

sladká píseň v duši hraje,

- v poetické tónině. -

Cukrářka čte písmo dále,

- och, jaké štěstí lidé zlatí,-

těsto vadne jí na vále,

na objemu zvolna tratí,

- chápejte ji prosím vás. -

Ke konci se dočítává,

když tam stojí dodatek:

"Poznej od koho je zpráva,

a otoč hlavu nazpátek!"

- udělá jak stojí psáno. -

Očím svojím nechce věřit,

před ní švarný jinoch stojí,

obdiv chce dívce svěřit:

"Já jsem tou láskou tvojí!"

- štěstí je to přehršel -.

Čokoláda chutná trpce

proti lásce pocitu,

když nitro plane v dívce

a ona potká lásku tu,

- krásnější již pocit není. -

Láska z obou lidí vřela,

den se koupal v slunci svitu,

krásně bylo dnes i včera,

vzhlíželi se ve svém citu,

- mocné pouto vázalo je. -

Když tak zase spolu byli,

on ji hladil, říkal:"Věř mi,"

na důkaz se políbili,

když v tom vchází pošťák dveřmi,

- oba cítí v sobě změnu. -

"Nesu psaní vzácný páre,

má návštěva je úřední,

mohu nohou vkročit dále?

Dopis nesu nevšední,"

- že cos´ přijde, vědí oba. -

Ruce berou dopisnici,

zlý pocit se v duši dere,

těžký vzduch je ve světnici,

vojna chlapce dívce bere,

- zlá to předtucha! -

Dívce z očí slzy kanou,

nepomůže, že má ráda,

toť je pro ni těžkou ranou,

v dálce duní kanonáda,

- zůstane tu v lásce sama. -

Povely se vzduchem nesou,

pochodují vojů šiky,

cukrářce pryč lásku nesou,

v slunci blýskají se píky,

- taková už vojna je. -

Sedí sama, dorty tvoří,

děvče nechce věřit tomu,

krvavě i slunce hoří,

lásky není více v domu,

- to strašný pocit je. -

Práce jež kdys krásu měla,

nenotuje v duši píseň,

cukrářce již zevšedněla,

místo lásky vládne tíseň,

- tak daleko již to je. -

Děva peče, díže cídí,

zrakem z okna pohlédne,

pošťáka k ní kráčet vidí,

v době kdy je poledne,

- že by dopis od milého? -

Pocit lásky cítí v sobě,

vyznání v úvodu je psaníčka,

- "posílám polibek tobě," -

třese se jí dušička,

 - i také chuti láska mívá. -

"Sedni k stolu posle pošty,

obědu si sobě vem".

Dívce dobré zprávy došly,

zas dobrý pocit přišel sem,

 - aspoň na chvíli. -

"Pošťáku děkuji tobě,

potěšil jsi srdce mého,

přijdi zas v brzké době,

dones dopis od milého,

- ať mohu aspoň takto milovat." -

"Jistěž, slaďoulinké děvče,"

nápad mu ve tváři kmitnul.

"Dopisů mnoho přinesu ještě,"

otočiv se, brašnu chytnul,

- zmizel ze dveří. -

Počlo chodit mnoho psaní

do domu té děvy krásné,

ne již panny, z části paní,

dopisy teď byly časté,

- pošťák vždy je donesl. -

Děva avšak byla ráda,

že nemusí sama býti,

že má nyní kamaráda,

zase slunce z mraků svítí,

- leč zastřený má trochu svit. -

Dívka pannou již nebyla,

zná už lásky sblížení,

blízkost chlapce již prožila,

v hlavě sladké mívá víření,

- city velí, rozum hasne. -

Otázky si sobě dává,

zda chlapce, či lásky vzpomíná,

zda si cit nenalhává,

tak za večerů rozjímá,

- myšlenek svých se leká. -

Mysl na chlapce v ní žije,

dopisy pravidelně chodí,

píše jak se v dálce bije,

že ji v mysli stále vodí,

- těch dopisů je čím dál víc! -

Ženci otavu již kosí,

milého chodí dopisy,

pošťák poštu stále nosí,

ti dva jednou řekli si:

- "Proč si jenom za dne vyprávět?" -

"Už my se tak dlouho známe,

poštu pro tě vždycky beru,

tak si radost uděláme,

dopis přijde v podvečeru,"

- kdyby jenom takto bylo! -

Nápad děvu prudce láká,

nechce přiznat svojí duši,

že se těší na pošťáka,

představa ji sladce vzruší,

- ví, že neměla by, ale ... -

"No co, vždyť jsme kamarádi,

slovo, úsměv hřích netvoří,

s mým chlapcem se máme rádi,"

však v lících děvě plamen hoří!

- a ona cítí to! -

Co teď dívku více láká,

než dopis od lásky v dáli,

těší se dnes na pošťáka,

zahučely teskně skály,

- v dívce vášeň převážila. -

Do západu slunce padá,

děva strojí vnadný šat,

koho že má vlastně ráda,

s kým se bude milovat?

- ona již rozhodla se. -

Zvolna šero v místnost vchází,

intimitu vášně nese,

kdo je čekán už přichází,

dívčí duší vášeň třese,

- už ji nelze překonat! -

Postava jde, obrys v šeru,

za záclonou dívčí oči,

nahlížejí v tomto směru,

postavy krok v místnost vkročí,

- srdce dívky prudce bije! -

U stolu pak oba sedí,

přítomny jsou vína číše,

oči v oči sobě hledí,

touha v záři svíce dýše,

- rozpaluje nitra žár. -

Boj se sebou sama vede,

cukrařinka mladá žena,

v boji s touhou nic nesvede,

ví, že bude poražena,

- láska v chlapce sílu nemá. -

Prázdné jsou již číše vína,

vášeň sálá oboum z očí,

mysl děvy už je jiná,

s pošťákem se v tanci točí,

- ten rozproudí žár ještě více! -

Přitisknuta v jeho tělo,

stud utopen je už ve víně,

co se nesmí, teď se smělo,

děva již v rouše je Evině,

- v pekle pod kotlem oheň hoří! -

Až sem došel vývoj děje,

svírá děvu vášně chtící,

listonoš se hlasně směje,

cukrářce chce cosi říci,

- že vše jinak bylo. -

Víno již mu rozum kalí,

pochlubí se děvě krásné,

muž který je intrik znalý,

přiznává se k pravdě strašné,

- že dopisy sám posílal! -

Krása tvá vždy vábila mě,

jak v říji jelena laně,

chtěl jsem mysl tobě plésti

tak políčil jsem této lesti,

- a teď budeš mou! -

V oblečení děva byla,

jak ji Pánbůh kdysi stvořil,

pocity ale pravda smyla,

smysl cti v ní rychle ožil,

- lze události spád zvrátiti? -

Děvě se již rozum vrátil,

vnímá hloubku pravdy kleslou,

hřích cti zatím nezatratil,

její rety němě hlesnou:

"Kdes´ miláčku můj přemilený,

poklade mé lásky ryzí,

nemáš ve mě věrné ženy,

vím, že pro tebe jsem cizí,"

- však pozdě přehrál rozum city. -

Pošťák je dál rozlícený,

přízemních je intrik znalý,

zmocnit se chce hříšné ženy,

k hříchu zbývá kousek malý,

- dívka nemá šance žádné. -

Bývá ono sto ku jedné,

že osud možné zvrátit bývá,

děj oponu smilstva zvedne,

na hříšníky se kdos´ dívá,

- očím věřit nemůže! -

To se chlapec z vojny vrací,

děs scény mu srdce dere,

zklamáním mu cit krvácí,

když v tom z rámě pušku bere,

- schyluje se k tragédii. -

Pošťák zří zbraň odjištěnou,

- "je konec!"- mu hlavou bleskne,

děva v hrůze je mdlou ženou,

z pušky výstřel náhle třeskne,

- smrti blízkost zvěstuje. -

Svíce jas vrhá světla,

blesk vyletěl z hlavně zbraně,

koule do pošťáka vlétla,

krev mu barví hříšné skráně,

- padl bez hlesu. -

Děva žádného šatu nemá,

milenec mrtev v loži leží,

žena na nohy se zvedá,

v les úprkem v šoku běží,

- rozum pozbyla. -

Hrůzná scéna tragédie,

venku vítr děsem kvílí,

voják pušku zas nabije,

kuli sobě v srdce střílí,

- však není ještě konec všeho. -

Běží děva temným lesem,

svědomí je kruté muka,

stižena je strašným běsem,

když jí náhle srdce puká,

- hrůza završena je! -

A nastal klid v tomto kraji,

stromy vrhaj temné stíny,

ptáci v korunách zpívají,

pohřbeny jsou lidské viny,

- truchlivý je tento kraj. -

Ze tří stromů tekla míza,

znázorňujíc hrůzu strašnou,

zkraje duby, vprosřed bříza,

dva muže a ženu hříšnou,

- tajuplný byl to jev. -

Od těch dob tak v cukrárnách se,

což každý cukrář ovládá,

tragédie vzpomíná se,

dortem - cukrářská balada -,

- na paměť té hrůzy strašné. -