V dnešním reportážním medailonku osobností se nám představí výtvarnice, která používá ve své tvorbě méně obvyklý surovinový podklad, kterým je vizovické pečivo. Její způsob provedení výtvarných námětů je striktně osobitý, založený na oduševnělém vnímání světa a přenášení těchto emočních vjemů do vyjádření představy ideálu ve střetu poznatků životních kontrastů.
Aktérkou námětu je Drahomíra Šujanová, která v protikladu k hodnotám jejích výrobků je veřejnosti málo známá, z důvodů obsažených v kapitolách jejího životního příběhu.

Co je to vizovické pečivo?

Tento druh pečiva vznikl v pekařské rodině manželů Lutonských, kteří své výrobky vozili na různé trhy. Je možné říci, že se jednalo o průkopníky umělecké pekařiny. Problém spočíval v tom, že v přípravné fázi měly navržené motivy odpovídající kontury. Avšak pečením se původní vizáž výrobku odlišovala od nakreslené podoby.
Změnou technologie výroby se podařilo zachovat původní rys záměru, ale pečivo nebylo poživatelné. Zapracoval nekompromisní zákon něco za něco.
Pečivo tak nabylo charakteru dekorativního výrobku a to takovým způsobem, že jeho půvab předčil chuťový orgán a bylo velice prodejné.
Lutonští vyváželi své produkty do Vídně a na rozšířené výrobě se uživila spousta lidí.
Vizovické pečivo je dekorativní pečivo, jehož důvodem zhotovení je dekorační účel.
Základem je mouka. Původní technologie spočívala ve výběru té úplně nejhorší mouky, která zůstala v truhlách zcela na spodu. Drahomíra používá typ T650. Pokud by chtěl někdo docílit absolutního maxima, doporučuje výtvarnice vytvořit směs jí používaného typu s žitnou moukou, aby se tímto úkonem docílilo vysokého obsahu lepku, který působí jako pojidlo.
Další příměsí je voda. To je, co se týče surovinového složení vše.
„Poměr nelze přesně definovat, protože každá mouka si vezme jiný poměr vody,“ reaguje na otázku moučných podílů Drahomíra, s dodatkem významu kvality mouky, doby uplynulé od jejího semletí a obsahu vody.
Orientačním poznatkem vhodnosti zpracování mouky je tuhost těsta za stavu kdy se nelepí a zároveň se nesmí v opaku vyznačovat tvrdostí neumožňující modelovací manipulaci.
Tento stav je ovšem proměnlivý, kdy těsto postupem doby ztrácí dříve docíleného optima tuhosti a je potřeba jej po půl, či jedné hodině trochu dohusťovat. Ideální je jeho zpracování den, či alespoň půl dne předem, s tím, že alespoň hodinu před započetím pracovního úkonu těsto důkladně prohněteme, abychom docílili co největšího úniku vzduchu, který by ve finálním výrobku působil kontraproduktivně.
Teplota okolního prostředí není až tak rozhodující, protože zpracování těsta probíhá celkem rychle. V případě potřeby uchování těsta, je nutné jej uložit do ledničky,  protože těsto v tomto stavu je stále ve kvasném procesu.
Drahomíra doporučuje provedení přípravy těsta raději den dopředu, protože celkový proces od přípravy těsta, přes modeláž a sušení  až po závěrečné provedení výrobku, obnáší určitý časový prostor. Proto je celý tvůrčí proces vhodnější rozdělit alespoň na dvě etapy, v nichž ta prvá  tvoří přípravu těsta.
Poté  již probíhá vlastní tvůrčí úkon, kdy je nutné jednotlivé spoje navlhčit kvůli ulehčení spojení.
Po dokončení výtvarného motivu se nechá polotovar na povrchu zaschnout a natře za pomocí štetečku rozšlehaným vajíčkem. V samotném sledu práce křižanovické výtvarnice natírací úkon probíhá tak, že když vytváří soubor několika výrobků, které v konečné podobě vytváří celek, může po dokončení posledního výrobku začít natírat prvně zhotovený kus jako první, protože zaschnutí je ve své podstatě poměrně rychlý úkon.
Pečící proces má své specifikum a je rozložen na teplotní etapy.
Mnohé časopisy uvádí způsob pečení při 250 °C na jeden zátah. To ovšem při snaze o kvalitní zpracování tohoto druhu těsta nelze docílit, neboť by za těchto okolností došlo k jeho nabobtnání a roztrhání.
Je zapotřebí mu věnovat velkou pozornost. Teplota se průběžně zvyšuje, aby byl dostatek času k úniku páry.
Drahomíra začíná na 50 °C a po hodině až dvou zvyšuje průběžně teplotu až se dostane k hodnotě 100 °C u které zůstává po dobu dvou hodin aby došlo k absolutnímu prosušení. Dokončení probíhá při teplotě 120 °C.
I tato hodnota je proměnlivá podle úmyslu jakého odstínu výrobku se hodlá dosáhnout. Platí zásada, že čím se chce dosáhnout tmavějšího zbarvení, přidává se o to více teploty. Dalším určujícím teplotním faktorem je výška těsta, případná skladba jednotlivých spletenců. Ve své podstatě lze říci, že při závěrečném procesu tvorby těsta se nejedná o jeho pečení, ale spíše sušení. Dokončovací fáze je, jak vidno, skutečnou alchymií a záleží na intuici a zkušenostech dotyčného tvůrce, jak dokáže těstu vnutit prostřednictvím uvedených zásahů svou představu o jeho podobě.

To je ovšem pouhý základ. Vizáž vizovického pečiva tvoří výtvarná schopnost toho, kdo jej vytváří, a zde již neplatí žádný recept, ale vše se odvíjí od vrozené schopnosti ke tvorbě tohoto druhu činnosti, skryté v jednom slově talent. Avšak ani výtvarné nadání není samospasitelným prostředkem k docílení působivého díla. Toho se dosahuje v spojitosti se zmíněným božím darem přes mnohočetné poznatky a dlouhodobou průpravu ve spojitosti s příslovečnou mravenčí pílí.

Drahomíra Šujanová – na počátku všeho byla hračka

Na počátku všeho byla hračka a tento dětský pracovní nástroj malou Drahušku okouzlil jako všechny její vrstevníky. S tím rozdílem, že naprostá většina z nich se s přibývajícími léty přeorientovala na jiné zábavní pomůcky, kdežto Draha zůstala u původního hracího nářadí i v době dospívání. Hned v úvodu musím vysvětlit, že se nejednalo o opožděný vývoj, neboť již dospívající slečna k hračkám přiřadila svoji představu různých vizáží těchto nezbytných plyšových, umělohmotných a kdoví jakých ještě kamarádů těch nejmenších capartů. A tato umělecká představa přivedla absolventku základní školy k úmyslu stát se návrhářkou dětských hraček.
Přísloví, že člověk míní a Pánbůh, v tomto případě nedostatek konexí, mění, došlo ke svému uplatnění a Draha se již ve věku přerodu dívky v ženu začala učit, že bez známostí nejdál nedojdeš. Dělat něco co nás příliš nebaví je možné taky, ale někde se to projeví. V případě Drahy Šujanové nezbývalo nic jiného než přijmout náhradní variantu volby studia, kterou bylo absolvování Hotelové školy ve Velkém Meziříčí.
Prvé dva roky byly utrpením, ale postupem času počala dívčina rozum bráti a začalo jí docházet, že život není to co chceme, ale to co máme, a že je nutno nebo alespoň možno stavět i na tom, co tedy v tomto případě máme. Poslední zvonění v podobě závěrečného roku, začala Draha svět a i tím své studium vidět již pohledem realistky a její výtvarný talent se promítnul do cukrařiny. Jenomže umělci jsou proslulí svým viděním věci a neradi svoji vizi mění. Drahomíra nebyla v tomto případě výjimkou a konflikt s vyučující, která udílela pokyny, co bude pro Drahu k maturitní zkoušce nejvhodnější, skončil srážkou. Těch dvou. Když dva tlačí stejně, nevyhraje jeden na celé čáře a výslednice sil je někde uprostřed. Studentka protlačila jako maturitní téma vizovické pečivo.

Emoce předčí sílu proudu dravé řeky

Drahomíra bydlí i pochází z Křižanovic nedaleko Slavkova u Brna, proslulého kdysi velkou bitvou tří císařů. V této dědině se též nacházela jedna paní, která se vizovickým pečivem zabývala.
Ta dokázala v Drahomíře navázat na umělecký podnět, který v ní navodila její babička, když ji jako malé děvčátko podněcovala ve vytváření různých námětů z plastelíny.
Dalším silným emotivním nábojem pro vytříbení Dražina vjemu byl vesnický způsob života, který viděla kolem sebe. Drůbež na dvorku, povoz tažený koňmi, zvířata, stromy, věci a život v přírodě. A ještě něco. Kroje. Drahomířina babička pocházela od Kyjova, kde se kroje dodnes nosí a právě z této oblasti patří folklórní oděv k jednomu z nejkrásnějších.
A babička byla důslednou nositelkou slovácké oděvní tradice a duší folklórního dění v Křižanovicích. Žehlila a vyspravovala ošacení, oblékala stárky, tu radou, tam přiloženou rukou udržovala oheň osobitého stylu nenapodobitelné kultury jihovýchodní výspy naší vlasti. A malá Draha mohla na krojích oči nechat. Přitahovaly jí pestré ornamenty výšivek, zdobení a barevnost šatu. A což teprve, když celé té nádheře se vdechl život v podobě tanečního reje, to teprve malé Drahuši až zrak přecházel.
Kombinace dívčího smyslu pro parádu, vnímavost citlivé umělecké duše a atmosféra osobitého života v jehož podrůčí se Drahomíra přímo nacházela, navíc podtržena babiččiným kouzlem, vyprávěním a pečením perníku, nemohla v malém vnoučeti nezanechat v pohledu na svět hlubokou rýhu.

Ve věku šesti roků zavádí maminka Drahu do "lidušky" (lidová škola umění). Drahomíra si dodnes doslovně pamatuje matkou vyřčený výrok, kterým zdůvodňovala svoji přítomnost v základní umělecké škole: "Mně se zdá, že holka pěkně maluje, tak já bych ji k vám sem dala".
A svou dceru počastovala výrokem: "To je tvůj velký krok do života, tak si toho hleď.“
Rozmanitost výuky v podobě různých technik, modelování z hlíny, šití, to vše dokázalo rozšířit výtvarný obzor a dovést rukodělnou techniku v tomto věku do maxima možného.
A paní učitelka v "lidušce" zřetelně viděla, že v Dražině výtvarném talentu je prvek, mohoucí být vůdčím činitelem budoucí profesionální dráhy.
Řízení osudu však usoudilo jinak a Drahomíra Šujanová nakonec nastoupí na obor, který je na míle vzdálen humnům rodného domu, kde se po léta utvářel cit pro specifickou výtvarnou činnost. Ale tornu v níž má ukrytu maršálskou hůl v podobě umu vizovického pečiva stále nosí při sobě. A teprve až po létech ji tento žánr představí ve velkém světle v kruzích bílého řemesla.
Drahomíra Šujanová se soutěží zúčastňovala spíše sporadicky. Pokud se ale její výrobky ocitly na soutěžním pódiu, nestalo se ani jednou, že by nebyly ohodnoceny nějakou přední cenou. Její první vystoupení se odehrálo na posledním GastroPragu s výsledkem 1. a 2. místa. Celková prvenství ve své kategorii si Drahomíra odvážela i z několika soutěží v Rakousku. V roce 1998 odjíždí z kroměřížského Českého cukráře–Orion Cupu jako vítězka seniorské kategorie a to v cukrářské kategorii. Těch soutěží bylo více a pokaždé si mimořádná umělkyně odváží ocenění za nějaké celkové přední umístění.
Drahomíra své umělecké sklony nezapře i ve svých zálibách. Má v oblibě činoherní divadelní scénu, kdy se tento sklon objevil ve vedení  místního  divadelní kroužku s dětmi. Nacvičovala ( a stále nacvičuje) písničky a scénky v křižanovickém sdružení věřících, kde navíc aktivně působí v místním kostele v úloze lektorky. Romanticky laděný nástroj jejího nitra rozeznívá zájem o předešlé doby četbou historických románů. V současnosti pracuje na křižanovické škole jako učitelka na prvním stupni místní základní  školy.