Minulost

Historie perníků a jiného medového pečiva sahá do nejdávnějších časů. Medové pochoutky provázejí člověka staletími. Perník – medovník je prastarý a možná že ještě starší než chleba, protože med divokých včel byl jednou z prvních potravin člověka. Aby placka, kterou pravěký člověk vyrobil z mouky a vody, měla chuť, přidal k ní med.

Zprvu šlo o velice jednoduché pracovní postupy. Výroba se však stále vylepšovala, pečivo bylo kvalitnější, člověk objevoval nové a nové suroviny, získával k ochucení různá koření a s novými objevy měl i po technické stránce větší možnosti, takže výrobky byly i svým vzhledem stále lákavější.
Pečivo z mouky a medu se nacházelo v egyptských hrobech a také antičtí spisovatelé píší o zvyku starých Řeků rozdávat při různých slavnostních příležitostech a o určitých svátcích perníky různých tvarů.
V české kuchyni probíhal vývoj medového pečiva od pečených placek, calet, koláčů až po staročeský perník. Od 13. století vznikala řemesla koláčníků, mazanečníků, cáletníků, perníkářů a nakonec cukrářů.
První zmínka o perníkářích a perníku, jeho výrobě a prodeji v Čechách, je z roku 1335 z Turnova, kde prodávali perník cáletníci – tak se tehdy perníkářům říkalo. Jeho výrobci zakládali vlastní cechy, spolupracovali s příkladně organizovanými cechy perníkářů saských. K přípravě těsta – mimo ostatních ingrediencí – prý používali až devadesát druhů vzácných koření a bylin… Koření dodávalo perníku chuť a každý perníkář měl svoje tajemství. Jakost staročeského perníku určoval med, použitý k výrobě. Ten byl jeho podstatnou součástí.
Podle perníkářů, výrobců calet, byla v Praze roku 1348 pojmenována ulice Caletná (dnešní Celetná). V roce 1419 bylo v Praze 18 perníkářů. Cechy perníkářů však byly nejen v Praze, ale i v Kutné Hoře, Pardubicích Turnově a jinde.
Názvem perník se medové pečivo označuje od doby, kdy se jeho chuť začala upravovat pepřem. Latinsky pepř – piper, odtud bývají perníkáři označováni názvem artopiperisté. Podle pepře v medovém těstě je také v němčině perník pojmenován Pfefferkuchen. Perník byl považován i za lék při potížích žaludečních a střevních.

Tradice

Žádné jiné pečivo nedokáže tak pošimrat nos a tak upoutat zrak jako voňavé, různě vytvarované a vyzdobené perníčky.
V některých krajích se uchovaly různé zvyky i druhy pečiva. V Jindřichově Hradci se peklo točené splétané pečivo na sv. Mikuláše. V Podkrkonoší se na památku zesnulých  pekly „dušičky“, na sv. Martina „martinky“ – ty byly nadívané mákem nebo perníkem. O Vánocích se pekly koláče a křehlíky, o Velikonocích skládance ve tvaru cihly. Na Květnou neděli ptáčci. V České Třebové se pekla perníková abeceda.
Perníky a med se uplatňují při oslavách různých svátků jakými jsou Velikonoce, Vánoce apod. Perníky měly i různé názvy, a to podle míst, ze kterých pocházely: bavorský, neapolský, norimberský (čeští tovaryši často putovali k norimberským perníkářům, aby se od nich přiučili). Naše perníky byly loketské, pardubické.

Současnost

Byla by však škoda, kdyby perník byl opomíjen a kdyby upadly v zapomenutí malované perníky. Vždyť medové výrobky jsou nejen chutné, ale i hodnotné, velice trvanlivé, můžeme je mít doma stále v zásobě. V dnešní době, kdy nás obklopuje svět techniky a civilizace, znovu přicházejí do módy nejrůznější rukodělné výrobky. Obdivujeme se jejich prosté kráse a podléháme kouzlu starých tradic. A každý z nás alespoň občas zatouží vlastnit něco pro zkrášlení domova. Možnosti nám nabízí výroba medového pečiva, protože ze žádného jiného těsta se nedá vytvořit tolik různých tvarů. Tradice uměleckého perníkářství nezanikla ani v letech 70tých. Včelařská organizace v Sušici pořádala od roku 1973 pravidelně každý rok kursy výroby medového pečiva pro zájemce ze Sušice a okolí. Pod vedením zkušené učitelky pí. Fenclové z Klatov se zpracovalo 30 kg mouky a mnoho dalších voňavých přísad a medu na těsto, z něhož vznikala různá zvířátka, velikonoční vajíčka, pantoflíčky, vázičky, srdce, talířky a košíčky, které obdivovali návštěvníci ve výstavní síni na sušickém náměstí. Do kursu pro rok 1989 bylo přihlášeno 22 žen.

Svaz včelařů školil odborné učitelky medového pečiva, v roce 1976 jich bylo v České republice asi 35. Učily v kurzech pečení medového pečiva pořádaných základními včelařskými organizacemi. Výuka probíhala v Poděbradech, v hotelové škole, a obohacovala vědomosti v oborech – hodnota včelích produktů, pedagogika, zdravověda, zdobení, náplň i receptury pečiva, aranžování a další. Ale k tomu, aby výrobky chytly za srdce, musí být především výtvarný cit a nevšední zručnost. (V tomto oboru tehdy vynikala paní Dagmar Brožová, která získala diplom učitelky medového pečiva.)