Zmrzlina se v Itálii vyrábí už mnoho století. Napadlo vás někdy zamyslet se nad tím, jak se asi dělala zmrzlina v dobách, kdy neexistovaly mrazáky? Odpověď naleznete na Sicílii. Zde si totiž s výrobou předchůdce zmrzliny - ledové granity - uměli poradit ještě dávno před vynalezením elektrické energie, už ve třináctém století.
Sicílie byla tehdy pod arabskou nadvládou. Arabové posílali otroky pro sníh na vrcholky Etny a jiných hor a pak ho uchovávali v podzemních studnách - sněhárnách.
Tak sníh vydržel až do horkých letních měsíců, kdy si arabští králové, umoření tropickým vedrem, nechávali připravovat pro zchlazení ledové směsi s medem a šťávou vymačkanou z citrusů. Nazývali je scherbet - tedy sladký sníh. Odtud dnešní italský název sorbetto.
Jediným sladidlem tehdejší doby byl med, z něhož se ovšem granita dělat nedala. Arabové na sicilském pobřeží kolem Palerma ale našli rostlinu, která jim to umožnila - cukrovou třtinu.
Zmrzlina - italsky gelato (což doslova znamená zmrzlý) - vznikla následně, má však stejný původ. Dobové sněhárny vypadají buď jako studny, nebo jako podzemní kamenné bunkry. Sníh, který se zde uchovával, se vozil do měst na oslech a koních. Sněhárny můžete navštívit v sicilských horách, ale například také v Apulii dodnes.

Pokud se zastavíte v sicilské Sciacce, nezapomeňte navštívit bar Roma nedaleko přístavu. Jednoduché vybavení plastovými židlemi a stolky v baru by vás mohly od návštěvy odradit, ale nenechte se mýlit. Zde máte co do činění s tou nejlepší citronovou granitou na Sicílii, která se pyšní i hvězdičkou Michelin.
Když do baru zavítáte po ránu, můžete posnídat granitu ve sladké žemli. Zaručeně tu narazíte na charizmatického Aurelia Licatu, krále citronové granity.
Ledovou granitu vyráběli na Sicílii dávno před vynalezením mrazáku.

 Káva

Káva se sice v Itálii nepěstuje, její konzumace je ale prakticky součástí italského životního stylu, stejně jako sluneční brýle, které se nosí po celý rok. Každé ráno vidíte v barech hloučky postávajících lidí, z nichž každý třímá v ruce buď minišálek s espressem, který do sebe vyklopí na ex, nebo větší mělký šálek s cappuccinem, z něhož kávu s bílou čepicí z mléka pomalu usrkává.
Někteří ke kávě zakusují rozpečené a neodolatelně vonící cornetto s marmeládou, čokoládou nebo vanilkovým krémem, ale tím italská snídaně končí. V průběhu dne v různých pauzách, ale i po obědě nebo večeři se už pije skoro výhradně espresso. Objednáte-li si v Itálii po obědě nebo večeři cappuccino, vězte, že jste si přivodili dokonalé gurmánské faux pas. Ital v duchu zaúpí a pomyslí si něco o negramotném turistovi. Cappuccino se přece pije ráno!

Napadlo by vás ale osladit si kávu medem? Připadá vám to neobvyklé, dokonce nepřirozené? A přece na tom není nic divného. Jak říká Andrea Paternoster, trentinský včelař specializující se na výrobu jednodruhových medů, jde prý jen o to, zbavit se zaběhnutých stereotypů. "Myslím si, že lidé chybně vnímají jen sladký kontext medu a prakticky nevěnují pozornost široké škále jednotlivých druhů nektaru. Zde se totiž otvírá zcela nový svět chutí a kombinací, které mohou vzniknout setkáním těchto dvou produktů přírody - kávy a medu. Med je v podstatě květovým produktem, který nám darovaly včely."

Med se tedy používá nejen jako sladidlo, ale i jako aromatizující přírodní přísada, jež může podpořit chuť i nejlepších světových druhů pražené kávy. Šálek horkého espressa se přelije do jiného šálku s kávovou lžičkou medu, například kaštanového, který má jemně nahořklou chuť. Kávu nemícháme a necháme med pomalu rozpouštět tak, aby nápoj získával nahořklé aroma postupně.