"Pak jsem přátelům upekla medovník a jeden z nich mě požádal, abych pár kousků upekla pro jeho podnik. Na veřejnosti se tak vlastně objevil pod názvem Barracuda dort. Podle stejnojmenné mexické restaurace v Praze, kde jsem dostala první šanci," říká dnes už plynnou češtinou.
Zpočátku medovníky pekla ve své kuchyni. Jak ale zájem rostl, najala si v roce 1998 malou pekárnu v Újezdu nad Lesy nedaleko Prahy. O dva roky později pak výrobu přesunula do pekárny v pražských Modřanech. Tam dnes zaměstnává přes 40 lidí a během dubna plánuje přesunout výrobnu medovníků do větších prostor v Hostivaři.
V Modřanech se pak s dalšími novými zaměstnanci chystá začít péct novinku, nad kterou už několik let přemýšlí. "Bude to dort s čokoládovou polevou, opět podle tradičních receptur, bez různých prášků a konzervátorů. Chceme jich dělat opravdu hodně, jako se to podařilo s medovníkem," nechce víc prozradit Khibovskaja.
Opět však půjde o tradiční ruský dort. Stejně jako v případě medovníku, který se už v době cara pekl na Vánoce. "Medovníků jsou stovky druhů, každá rodina v Rusku má svůj vlastní recept. Ten můj vznikl spojením receptur mých a manželových prarodičů," říká Khibovskaja.

Za úspěchem podnikatelky stojí podle spolupracovníků především talent, intuice a pracovitost.
"Je to žena, která má spoustu energie a umí si vybrat správné lidi. Především má ale schopnost vybrat z tisíce receptů ten správný, který zaujme hodně lidí. Můžete vymyslet leccos, ale když to nepřijme devadesát lidí ze sta, neuspějete," líčí svou partnerku Eva Racková, která spolu se Zuzanou Větvičkovou už šest let zajišťují distribuci medovníků do cukráren a hotelů po celé republice.

Zpočátku pomohla Ikea
Zájem o medovníky nebyl zpočátku valný. Když se Khibovskaja s manželem a pak i s distributorkami snažili medovník zavést do širší sítě cukráren, slýchali: Je to dobré, ale drahé. Takový dort nikdo nezná a nebude se kupovat.
Zvrat nastal až po čtyřech letech, v roce 2001.
"Prorazili jsme do sítě kaváren Emporia a také třeba do Ikey. Pak se začali ozývat další zájemci," říká Racková.
Úspěch Khibovské se snažili využít i další cukráři.
"Snažili se nás napodobit, ale podle chuti technologii nedáte dohromady. Náš medovník vydrží při správném skladování dva týdny. Ostatní za tři dny ztvrdnou," chlubí se Khibovskaja.

Dorty peče inženýrka
Experimentování s chutěmi a dorty nebylo Khibovské vlastní vždycky. Devětatřicetiletá inženýrka chemie s diplomem z Lomonosovovy univerzity začínala ještě v Moskvě jako laborantka a vše nasvědčovalo, že půjde ve stopách svých rodičů.
I oni se živili jako chemici.
Pak se jí ale narodil syn Alexandr a po mateřské zjistila, že změny v Rusku ji připravily o práci. Tři roky pracovala v kadeřnictví. K radikálnímu kroku ji přivedla starost o budoucnost syna.
"V Rusku před deseti lety byly dost neurovnané poměry. Chtěli jsme s manželem pro syna něco lepšího. Několikrát jsme byli v Česku jako turisté, a tak jsme se rozhodli, že se tu pokusíme začít znovu," vzpomíná Khibovskaja.
Když ale přijde řeč na první roky v Česku, moc se k nim vracet nechce.
"Většina lidí si neumí představit, jaké to je přijet někam jen s pár věcmi. Nemáte žádné zázemí, neznáte zákony, nerozumíte. Ten tlak jsem vydržela jen kvůli manželovi," říká Khibovskaja.
Manžel Oleg se od počátku stal jejím hlavním pomocníkem.
"Já jsem přes recepty a technologie, on je obchodním mozkem," tvrdí Khibovskaja o svém muži, který je ekonomem firmy.
Na Čechy nyní nedá Khibovskaja dopustit. Chválí hlavně starší generaci, která ji ani jednou nenechala pocítit, že přichází ze země, která kdysi Česko okupovala.

Ve firmě zaměstnává Rusy
V práci v pekárně ale víc sází na Rusy: "Když Čech dostane rýmu, hned běží k doktorovi. Já ale potřebuji, aby pekárna běžela a my mohli plnit včas objednávky."
Zaměstnanci o ní hovoří jako o "super ženské": "Dá se s ní mluvit o všem, poradí nám, když potřebujeme," říká Olga, která v modřanské pekárně pracuje už několik let. Dnes za svůj trvalý domov Khibovskaja jednoznačně považuje Česko. "Sjezdili jsme celou Evropu, nedávno i Spojené státy, ale nikde se mi tak nelíbilo. Dají se tu pořídit srovnatelné věci jako tam, je tu příjemnější klima a otevřenější a přátelštější lidé," říká žena, která si kromě knedlíků oblíbila českou kuchyni a běžně vaří dršťkovou polévku a omáčky a ze svého domu za Prahou se ráda vypravuje sbírat houby do blízkého lesa.
Volný čas tráví také za volantem Toyoty LandCruiser a s českými přáteli, kterých má už víc než mezi Rusy. "S Rusy si neodpočinete, pořád něco řeší," tvrdí.
Ráda by expandovala do zahraničí. "Zatím vyvážíme medovníky na Slovensko a trochu do Německa a Rakouska. Chtěli bychom ale časem prorazit i do dalších sousedních zemí. A možná si pořídit nějaký hotel nebo třeba i zámek. Proč ne? Člověk má mít sny, když je mladý a zdravý," dodává.