Moravský pohár do třetice, v němž se, alespoň co se výsledku týče, přeneseme do spolupořadatelského města Moravského poháru, respektive školy, kterou je Kroměříž. Třetí místo totiž náleželo studentce SŠ hotelové a služeb Kroměříž, Veronice Vaculové, které uzavírala trojici soutěžících, která se svým výkonem vtěstnala do zlatého pásma.



 
 
                     3. místo - Veronika Vaculová - SŠ hotelová a služeb, Kroměříž

Kroměřížská dvojice Veronika Vaculová s trenérkou Jitkou Zapletalovou z UNESCOvého města,  vybojovaly zlaté pásmo a celkově 3. místo. Zkušená učitelka velmi dobře ví, jakou roli může v rozhodující chvíli sehrát psychika svěřenkyně a tak pro Veroniku vytvářela v tomto směru co nejlepší podmínky, aby třeba právě zde nedošlo ke zbytečné bodové ztrátě. V průběhu soutěže, dle slov paní Zapletalové, se to co měla její soutěžící natrénováno, se podařilo prodat i v soutění dílně, takže v jejím náhledu lze hovořit o spokojenosti.
Únava, která je nezbytným doprovodem dvoudenní soutěže se občasně připoměla, ale vždy se s jejím atakem dokázala Veronika Vaculová z Kroměřžské SŠ hotelové a služeb vypořádat.
Sama soutěžící Veronika přibližuje nástin taktiky a náhledu, jež spočívaly ve vizážové a barevné harmonii včetně plastičnosti celého díla, kdy na tyto hodnoty byla kladena prioritní pozornost. 

Původní škola VOŠ, SOŠ  SOU Bzenec prošla zásadní proměnou, kdy došlo k integraci s lesnickou a rybářskou školou a ředitelskou pravomoc nad tímto komplexem získal Mgr. Libor Marčik.
Sám ředitel nahlíží na tento skoro konglomerát tak, že takovéto sloučení dvou velkých škol rozdílného zaměření v jednu, bude podléhat jednotnému předpisu a rovněž tak i směrnicím, včetně dalším organizačním drobnostem, kdy tak hrany své osobitosti bude škola nucena přibrousit požadavkům celku. A to  bude vyžadovat určitý čas, který tím původní tempo v důsledku spojení do vyššího celku, trochu zpomalí.
Samozřejmě, že tímto procesem došlo v oblasti personalistiky k položení karet na stůl všech zúčastněných, kdy hodnota hracích listů jednotlivých hráčů způsobila nejedno překvapení, přesněji řečeno, odhalení něčeho, co by být nemělo a dle výroku ředitele do budoucna ani nebude. 
To mělo pak za důsledek přijmutí řešení tohoto stavu. A to je ten brzdný proces, o kterém byla řeč. Zde je to o důvěře, kde vždy platilo okřídlené důvěřuj, ale prověřuj! Z rozhodných slov ředitele školy vyplývá, že bude platit i v budoucnu.
Profesní dráha ředitele sloučené kroměřížské školy Marčika, je pozoruhodná a lze říci, že v rozšířené působnosti prošel  - téměř všemi váhovými kategorie – „gastrosportu“.
Počátky jeho pedagogické dráhy měly rozjezd v jedenáctileté etapě učitelské činnosti v gastromické oblasti. Jednalo se o konkrétní místa Otrokovice a Zlín, kde působil v pozici mistra odborné výchovy.
Během doby došlo k průběžnému doplňování vzdělání, jež vyústilo v magisterský  diplom, kdy následně přichází do Bzence na učitelském postu. Ale z počátku nikoli před třídní škamna, nýbrž do místní kuchyně v roli řadového kuchaře.
To po dobu tří měsíců, kdy se poté stává mistrem, a po uplynutí dalších dvou měsíců žáci místní školy mají možnost se seznámit se svým novým učitelem.
Hvězda muže s manažerskou vizáží, jenž se svým věkem ještě vejde do kategoriu  mladosti, stoupá prudce vzhůru, kdy po dalších třech měsících se ocitá v roli statutárního zástupce a   ředitelský post je jeho současnou pozicí.
Ředitelovou obrovskou předností je skutečnost, že má svou profesi v rámci gastronomické abecedy zmapovánu tzv. od A po Zet. A to je rozdíl od těch suchých študentíků, kteří z "vejšky" zaujali rovnou pozici někde na ministerstvu, ale postrádají nezbytnou a nedocenitelnou praxi v podobě toho nejvyššího vzdělání, které lze dosáhnout pouze namlácením si vlastního čumáku, kdy pak tito ve srážce letícího tělesa teorie s praxí, poletují nahoru a dolu jak zmatená moucha  lapená do flašky. Protože jim totiž chybí tento prostor časového moudra, o jehož náplni se školská skripta nezmiňují, ale vyučuje jej až samotný praktický život.
Kdežto ředitel Marčik, jenž prošel touto nadčasovou školou života, může proto posadit svá rozhodnutí do polohy, ze které už nebývá potřeba je přemisťovat jinam.

V gastronomickém pravém slova smyslu již Libor Marčik z pedagogické pozice zažil několik soutěží, kdy se taktéž podílel na jejich organizaci, ale v ryze cukrářském oboru, to byla jeho první soutěž.
Jak lze porovnat předchozí měření sil kuchařských dovednosti, neotřelým pohledem v cukrářské disciplíně, byla další otázka na ředitele nově uspořádané bzenecké školy.
Jeho pohled na Moravský pohár je následující.
„Organizační systém soutěže byl námi jako pořadatelem zajištěn tak, aby byla vyloučena možnost jakéhokoli kolapsu. Není totiž z pohledu soutěžícího, doprovodu a rovněž tak i kolegů z přímého i jiných oborů, jako i hodnotitelů a publika, většího faux pas, než když něco vypadne, nedostává se, není potřebný přístroj atd.“
Jak vyplynulo z průběhu celkové doby pořádání Moravského poháru ve Bzenci v letošním roce, tak prevence slavila v tomto směru úspěch.

Závěrečné slovo ředitele mělo znění jakoby běžné všeobecnosti, ale doporučil bych všem, kdo mají pracovní spojitost se Střední školou Gastronomie, hotelnictví a lesnictví Bzenec, věnovat této větě velmi důležitou pozornost. Tato věta měla, a to pro všechny zúčastněné, skryté memento a zněla: „ … úroveň půjde, respektive musí jít nahoru! Pokud nepůjde, tak se dostaneme k otázce, zda škola bude či nebude?“
Kdo viděl Shakespearova Hamleta, určitě zná výrok: „Být či nebýt?“
A v závěru tohoto přirovnání si dovolím použít další citaci ze stejnojmenné hry, kdy tento výrok není nadsázkovou metaforou, ale vyjádřením holé skutečnosti současna bzenecké školy a zní: „A to je to, oč tu běží!“

- pokračování -