Ve změti lidských vlastností, povah a vizáží nalezneme osoby, které mají v sobě přirozenou autoritu snoubící se důvěrou, kdy tyto „přírodní“ persóny požívají všeobecného respektu, aniž o to umělými gesty usilují. Jsou vojenští velitelé, jejichž povely jsou plněny pouze pod leskem jejich důstojnických hvězdiček. Jsou však i jiní vůdci, kteří se nachází v civilním oděvu, zavelí hlasem normální mluvy a dokáží pohnout dějinami i napříč tomu, že nejsou ozdobeni hodnostními prýmky vysokých šarží. A právě ti druzí jsou těmi, kteří svým přirozeným charismatem a projevem zpodobňují definici skutečného velitele.

Do schématu výše uvedeného lze zařadit muže, jenž se vyznačuje vlastnostmi důstojníka, jenž nepotřebuje vojenský kabátec s výložkami, které jsou v jeho případě nahrazeny jeho důstojnou vizáží, v níž se odráží přirozená autorita a poctivost, budící důvěru jeho okolí.
Tímto mužem je Emanuel Budík, bývalý vedoucí cukrářského oboru na odborné škole ve Bzenci, muž tohoto času již na aktivním odpočinku v Bohuslavicích u Kyjova.
Jeho cesta k cukrářskému oboru nevedla po rovné přímce, ale měla svůj počátek u odlišné profese, která byla se Bzencem spojena stejně jako tradiční rostlina tohoto kraje, réva vinná, jež svým výhonkem se pevně obepíná kolem svého vodícího drátu. Jednalo se o konzervárenskou produkci. A zde se nachází profesní počátek příběhu aktéra naší reportáže.


                                                Ve Bzenci bývá vždy veselo

30.9. 1942 je datum, které pana Budíka řadí do seznamu válečných dětí. Jméno Budík v rodných Bohuslavicích mělo svoji váhu, neboť děd vlastnil hospodu a pálenici, jejichž vlastnictví režim zrušil v roce 1948.
Nápis na zdi, který je ještě dnes k přečtení na zdi domu ve kterém Budíkovi bydlí, připomíná doby dřívější. Vlastníkův syn působil v provozu i poté v pozici vedoucího až do důchodu, když získal, ale to až později, dobrého pomocníka z vlastních rodinných řad, kterým byl v té době nejstarší z nástupnické generace rodu Budíků, Emanuel.
A protože práce jinocha bavila, lze tedy i říci, že právě zde byl v té době položen základní kamínek reálu poctivého fortele a zároveň i odborně vedeného šlechtitelským řezem, jenž dotvářel Emanovu genetickou výbavu, která pozvolna kráčela v předurčeném směru k vytýčenému cíli.
Kluk se mezitím vytáhl do výšky, dokončoval základní školu a nastala otázka, co dál?
Protože pocházel z podnikatelské rodiny z oboru služeb, padlo otcovo rozhodnutí na hotelovou školu. Leč rozvětvený klan Budíků, mající pevnou soudržnost s rodinným právem rozhodování, vetoval původní otcův návrh a určil, že základoškolský abiturient se bude věnovat konzervárenství, které mělo právě ve Bzenci pevnou pozici, a bylo i solidním odvětvím pro obživu. Ostatně mnohé současné cukrářky v pedagogických profesích v bzenecké škole se vyznačují původním zaměřením právě tímto povoláním.

 
                                             Bzenecké soutěžní úspěchy

První konzervárenská štace byla u mladého tovaryše v závodě v Mařaticích, kde se přes manuální práci vypracoval až na pozici vedoucího laboratoře. Po vojenském návratu zaujal vysloužilec post směnového mistra v několika výrobních pozicích. Běh času ve svém nezastavitelném pohybu již počal psát letopočet 1972 a mladý mistr Eman odchází na Středně průmyslovou konzervárenskou školu. Nebylo to ani tak o jeho vůli, ale požadavky ve výuce se zpřísňovaly a pouhé papírové rozumy bez praktické znalosti již nebyly dostatečným průkazem k zastávání odborné výuky na té úrovni, jak začala doba požadovat. Do popředí se prosazovalo heslo o kontrastu šedé teorii a zeleném stromu života, neboli praxi, a hledal se vhodný kandidát, který by se do této aforistické dvojčlenky vtěsnal.
V paměťové hemisféře bývalého Budíkova učitele zůstal uložen student s pozitivním přístupem k práci a v ní jeho odváděné výkony včetně výsledků, které se staly doporučením ke kantorské profesi.
Tato skutečnost s následným navýšením učitelské nástavby, učinila u Emanuela Budíka proměnu z pozice dílenského mistra ve středoškolského odborného učitele. Jednalo se o dvoustupňovou školu s učební a středoškolskou výukou.
Ovšem po následné školské reorganizaci dšlo ke zrušení této vazby, kdy studijní a učební obory nemohly působit ve vzájemné spojitosti, a učitel Budík přechází na kratší dobu na zemědělské učiliště s následným přestupem na konzervárenské učiliště, kde přes různé stupně mistrovského působení nastupuje do nově zbudovaného konzervárenského učiliště ve Bzenci v pozici zástupce ředitele pro odborný výcvik. A to až do roku 1995, kdy se konzervárenský subjekt sloučil se zemědělským učilištěm. Tím došlo ke zrušení všech původních funkcí, i té Budíkovy, který pracoval dál v učitelské pozici.

 

Náhoda bývá častým činitelem při velkých objevech. Pan Budík byl na školské poradě v jižních Čechách, kde přišla řeč na obor cukrář. To bylo zajímavé téma, s kterým ihned po návratu oslovil tehdejšího ředitele Uhra s návrhem na zavedení cukrářské výuky.
Širší vedení dospělo k názorovému konsenzu a nastala otázka potřebných prostorů a jejich přizpůsobení novému požadavku. I zde postupem doby se dařilo dovést vše až do reálu potřebných dimenzí, kdy vlastně výukový interiér má v současnu, kromě dílny na zpracování čokolády,  - ale i ta se už nalézá před dokončením - již podobu zamýšleného návrhu.
V nově zavedeém cukrářském oboru se s Emanuelem Budíkem setkáváme ve funkci vedoucího oboru cukrář.
Potraviny a potraviny je velký rozdíl. Obzvláště mezi těmi konzervovanými a pečenými na sladký způsob. První sled cukrářských mistrových byl ještě, řekněme, dobíhajícími konzervářkami.
Ty bylo nutno rekvalifikovat. U naprosté většiny s úspěchem, kdy jim vydatnou pomocí byl jejich zájem a snaha o nabytí poznatků v novém oboru a, co si budeme povídat, jednalo se též i o jejich živobytí. Tomu všemu velela profesionální cukrářka Zelinková, kterou vedoucí Budík zlanařil do služeb nového oboru a celý tento projekt, původně na tenkém ledě, se dal do pohybu.
Jistěže to byl chvílemi pohyb, kdy se jelo i tzv. na tři válce, vybavení nebylo na úrovni vyladěné do požadavků poměrně smělého plánu, ale prostě nějak to jelo, kdy po poměrně krátké době už začal bzenecký cukrářský obor dosahovat slušné výsledky.
Vše se urychlilo příchodem nového ředitele Emila Ševčíka, který byl příznivcem cukrářského umu a svým rozhodnutím, v rámci daných možností, se začaly přízemní prostory vyhrazené cukrařině plnit dalším nářadím, přístroji a pomůckami.
Dlouhá, předlouhá sága příběhu se začala odvíjet v tvorbě a pilování různých detailů, obstaráváním finančních obnosů, technologických zdarů a nezdarů, které byly součástí celkové náročné organizace odvážného námětu, který začali bzenečtí tvořit v pravdě na zelené louce. Nebyla to žádná rutinní idylka odehrávající se výhradně v čase standardní školní výuky, nýbrž jednalo se o dlouhodobý proces zasahující do soukromého života, protože ten kdo chce docílit vytčeného cíle, v tomto případě visícího v neobvyklé výšině, musí pojem nazývaný čas, odložit mnohdy mimo zorný úhel svého pohledu. A ve změti toho všeho dominovala postava, samozřejmě za přispění dalších členů bzeneckého týmu, Emanuela Budíka, který nakonec, a to se značným ulehčením, ale v pocitu dobře vykonané práce, mohl říci, - dokonáno jest - alespoň v tom potřebném.
Připomeňme i zajímavosti ze zákulisí života Emana Budíka. Jeho vysoká a sportovní postava napovídá, že kromě vrozených genetických dispozic ji formovala i sportovní zátěž, kterou bylo v jeho případě vzpírání a kulturistika s doplňkovým vrhem koulí a hodem disku. Těžkou atletiku dotvářel fotbal a basketbal. Velice blízkým koníčkem, a snad možno i říci přírodní filosofií, je Emanuelovi již od jeho 23 letech včelařství, kterému se věnuje dodnes ve své včelnici, která obsahuje kolem 40 včelstev. Na to se váže psaní odborných příspěvků ve včelařském časopise a jeho námětový vklad nalezneme i v podobě včelařské vlajky Kyjov. Se jménem Budík se setkáme i v pedagogické literatuře, kde je jeho podpis zvěčněn  v technické učebnici pod názvem "Stroje a zařízení pro konzerváře", která je stále v aktuálním zařazení konzervárenské výuky.
A od včelařského koníčka není daleko k další velké zálibě pana Budíka, kterou je myslivost.
A zde pan Budík zastává funkci předsedy honebního společenstva v Bohuslavicích, a je zároveň ve výboru tohoto sdružení v Kyjově. Úspěchy nimroda jsou zvěčněny v desítkách kusů trofejí v místnosti jeho domu, která má podobu útulného loveckého salonku.


                                        Pedagogický kolektiv bzenecké školy

Podíváme-li se do soupisky výsledků předních cukrářských soutěží, nalezneme bzeneckou VOŠ, SOŠ a SOU mnohokrát na čelních místech, včetně absolutních. V čem je ukryta podstata výsledků úspěchů této školy malého města, v jehož případě ani mnozí obyvatelé této republiky nevědí kde se nalézá?
Jedná se o projev kompaktnosti celého kolektivu, který prošel profesním předělem z původního konzervářského zaměření na cukrářský obor.
Zdálo by se to být handicapem, ale právě tímto došlo k poznatku velkého rezervoáru možností skrytých v každém jednotlivci, který v náročnosti takové zkoušky uspěl, a tím podal důkaz, že je schopen zdolávat výšiny dalších nároků, kladené v tvorbě tohoto řemesla. To v základu.
A další přednost spočívala v tom, že tento kolektiv se nespokojil s pouhou docházkou do zaměstnání za účelem obživy, nýbrž vyhledával, a to  vlastním úsilím zasahujícím mnohdy do jejich soukromého života, poznatky v oboru a sám se posléze vydával vlastní cestou, jejímž prostřednictvím si zbudoval pečeť originality, která pak dokázala na soutěžích získávat body a respekt hodnotících komisařů včetně soupeřů.
A je zde ještě jedna maličkost, která tvoří v bzenecké tvorbě jednu významnou příspěvkovou veličinu. Bzenec je vinný kraj Slovácké podoblasti. A víno je obrovská námětová inspirace bez hranic. Na ní se váže osobitý výtvarný a hudební projev, jenž je nezaměnitelný se žádným jiným žánrem oboru.  Víno má v sobě obrovskou inspirační působnost a jak praví gruzínské přísloví, že jiskrné víno někdy svede, co ani šavle nedovede. A lidová tvorba pocházející z vinných oblastí je tou nejmalebnější, nejmelodičtější a vychází z hlubin lidské duše jako málokteré umění lidové tvořivosti. A Bzenec je kraj vinné révy a proto bývá i v bzenecké cukrářské tvorbě tolik sladkého půvabu.
Cukrářská tvorba tohoto nejzazšího cípu republiky ve směru jižního východu, má ve svém rmutu přísadu osobité receptury a provedení, jejíž základ položil vedoucí cukrářského oboru pan Emanuel Budík, jenž v pozici výkonného manažera svým osobitým přístupem, předvídavostí a snahou o co nejdokonalejší dílo, vyrazil pro bzeneckou cukrářskou školu punc zlaté pečeti úspěchu a kvality.

         Emauel Budík se svou následnicí vedoucí cukrářské výroby Marií Kučerovou