Německá veřejnost je znepokojena zjištěním vysokého obsahu jedovatého dioxinu ve vejcích volně chovaných slepic. Hlášení přišla z Dolního Saska, Bádenska-Württemberska a Bavorska, které sousedí s Českou republikou. Je snad důvod k obavám i v tuzemsku? "Sledujeme dioxiny v mase,  rybách , kuřatech, játrech, v  mléku, vejcích a oleji. Žádné nadlimitní hodnoty jsme nenašli," sdělila Pavla Burešová ze Státní zemědělské a  potravinářské  inspekce. Přiznává však, že inspekce zkoumala dioxiny loni, a to v pouhých 15 vzorcích. Navíc sleduje pouze vejce z velkochovů v halách. Polovina vajec v Česku ale pochází z nekontrolovaných drobných chovů.
Česko, stejně jako Německo, má normy pro dioxiny v  potravinách  od roku 2001. Celá Evropská unie má pak od letoška nové limity pro dioxiny v  potravinách  a krmivech. Závadné produkty musejí být staženy z oběhu.
Dioxin je považován za superjed, 40krát silnější než cyankáli. Ukládá se v tucích a organismus ho nevylučuje.

Tento článek byl na našem portálu vydán přesně před šesti lety. Již tenkrát jeho titulek obsahoval otazník. Uplynulo tedy šest roků a je to tady zas. Otázkou je, co je tu zas, či co je zde stále? Byl tento superjed tenkrát na základě zjištění odstraněn a a tento druh potravin nedovážen a nyní se našel zase nějaký fiškus, který jej začal opět používat? Nebo tehdejší aféra vyšuměla a v nastalém tichu po pěšině se jelo volky nevolky v poklidu dál až bez přerušení vyráběné a aplikované genocidní látky začaly řvát opětovně a tentokrát hlasem v pravdě tuřím? ¨
Otázkou už není odstranění dioxinových příměsí, ale fakt o kolik se zvýšil jejich procentuální nárůst v celkovém objemu krmných surovin a kam se všude až dostaly tyto drastické smrtící oprátky, které se stávají součástí naší každodenní stravy. Vezmeme-li v potaz neustále se zvyšující stav rakovinových onemocnění a infarktů (na jejich působnosti se ovšem podílí i další vlivy nedioxinového charakteru), tak otazník v úvaze můžeme s jednoznačností zaměnit za hlasný vykřičník.
Tvrzení, že se k nám z Německa nedostaly žádné potraviny obsahující dioxin je komická fraška, přihlédneme-li k jednoduché skutečnosti, že jsme přímí němečtí sousedé, a že Německo svůj exportní vývoz, kromě Číny a Ruska, provádí zejména v zemích Evropské unie. Tak proč by jejich dioxinová kontaminace nás měla vynechávat, když jsme pro ně na přímé ráně a vlastně v obchodní sféře jsme jednou z dalších německých spolkových zemí? Tolik k holým faktům, které předčí to, co naši demokracii zdobí jako ženskou celebritu safírový náhrdelník. A tou ozdobou je mimořádná korupce. Takže všechno co je v Němcku zamořeno dioxinem snad půjde do spaloven? Možná určitá část. Ale ten zbytek bude mít tak nízkou cenu, že bude magnetovým lákadlem pro různé korupčníky, kteří jej s veškerou horlivostí za grešlovou cenu nakoupí a s pořádným ziskem prodají. Kšeft je kšef a po nás potopa!
Co konkrolní orgány, policie, výkonná moc, lékaři a vůbec celý státní sektor? Vyvinou aktivitu v tomto směru kterou nám předvedli v nedávné stávce kvůli deseti procentům v katastrofální hospodářské situaci tohoto státu, na které mají i oni svůj významný podíl? Půjdou za to, co se už stává kritickým bytím a nebytím též do ulic?
Samozřejmě že né, protože v jejich představách bývá košile bližší než kabát.
Ale pozor, nejemže tento chemický kabát není v současnu součástí našich odložitelných svršků, nýbrž již přisátým smrtícím obsahem našich orgánů!!!
Situace je více než kritická a je otázka, lze-li ještě vůbec s ní něco podstatného dělat?

Jiří Řezáč z Větrníku

Následující článek  je napsán autorským rukopisem Jana Stibala a pojednává o aktuální situaci.

Jsme si v bezpečnosti potravin rovni?

Dioxiny jsou velmi nebezpečné látky – v přírodě jedny z nejjedovatějších. Obecně známá je jejich rakovinotvorná aktivita. Není však jediná. Dioxiny postihují také imunitní systém a reprodukci. Co je na nich potom asi nejzákeřnější je jejich kumulativní povaha. Jsou to látky, které se v těle ukládají a prakticky vůbec nejsou vylučovány. Kumulují se tedy v potravním řetězci a největší zatížení nese ten, kdo stojí na jeho konci, člověk.  A protože v nepatrných množstvích jsou dioxiny obsaženy ve většině potravy a dokonce někde i ve vzduchu, jejich množství v průběhu života neustále narůstá a prakticky se tomu nedá zabránit. Případný další významnější příjem dioxinů se v drtivé většině případů nijak neprojeví. Jen se nám v tucích a játrech uloží další dávka a my se o krůček přiblížíme k dosažení nějaké kritické hranice.
Tyhle skutečnosti jsou dobře známy a v posledních dnech byly mnohokrát zopakovány. Celosvětově je dioxinům a jejich šíření, právě pro jejich povahu, věnována mimořádná pozornost. V době volného obchodu bez hranic se nebezpečí kontaminace potravy čímkoli stává ještě mnohem závažnějším problémem než dříve. Vždyť pár dní po vyrobení může být potravina zkonzumována na naprosto opačném konci Evropy bez toho, aby podstupovala nějaká veterinární či celní šetření.  Evropská unie proto vytvořila systém RASFF – systém rychlého varování – do kterého by každá země okamžitě po zjištění jakékoli potenciálně škodlivé příměsi v potravinách či krmivech měla zaslat hlášení, aby tak byly případné ostatní země varovány. Záměr jistě chvályhodný a ve většině případů i velmi dobře fungující. Jenže tak, jako všechno i takovýto systém závisí na lidech a jejich přístupu.

Aféra v Německu nabrala po jejím ohlášení (u nás 3.1.2011) velmi rychle vysoké obrátky. Nejprve se mluvilo o tom, že se jedná o problém ve třech spolkových zemích, jejich počet byl den poté zvýšen na 8 a po čtyřech dnech dosáhl dokonce 11 a další den 13 (z celkových 16). Stejně se vyvíjel i počet uzavřených farem a množství kontaminovaného krmiva. Z původně několika set farem uzavřených kvůli kauze se staly více než 4000 a z 500 tun krmiva 3 300 tun krmných tuků a potenciálně 150 tis. tun zamořeného krmiva.  Největším problémem z hlediska spotřebitelů se ale stalo zatížení potravin. Přestože Němci na začátku tvrdili, že se problém týká výhradně SRN, ukázalo se, že byla prodána zásilka 136 tis. potenciálně kontaminovaných vajec do Nizozemí a 7. ledna dokonce přišla informace o dodávce zpracovaných vajec do Velké Británie, kde jsou dnes stahovány z maloobchodů dětské sušenky a další pamlsky, k jejichž výrobě byly pravděpodobně použita kontaminovaná vejce.
Na tom, že skandál nabírá postupně na rozsahu není nic divného – takový je průběh prakticky každého problému. Co je však zarážející, je reakce úřadů - jak místních, tak Evropských. Podle hlášení do systému RASFF byl vzorek k analýze odebrán 4. prosince! Tedy více než tři týdny před hlášením do sytému a plný měsíc před vznikem mezinárodní diskuse nad problémem. Analýza je přitom otázka několika dní a vezmeme-li v úvahu i potřebnou administrativu, pak maximálně dvou týdnů. Vzhledem k tomu, že se bavíme o rychloobrátkovém zboží, je měsíc nepředstavitelně dlouhá doba. Reakce je zde vyžadována v řádu dní. Zda vzniklo tak veliké zpoždění vinou nedbalosti nebo dokonce úmyslu nehodlám hodnotit. Jisté však je, že by mělo následovat jasné odsouzení této prodlevy a další šetření této chyby. Namísto toho se z úst Evropské unie dočkáme pouze bagatelizování problému. V prohlášení komise je uvedeno, že Německé úřady oznámily kontaminaci do systému RASFF „několik dní po tom, co obdržely analýzu“.

Kritiku by určitě snesly i kroky unie. Když prakticky stejný problém postihl v roce 2008 Irsko, požádala dva dni po rozšíření informace komisařka pro ochranu spotřebitele o „zadržení Irského masa a jeho kontrolu na obsah dioxinů a bifenylů“. Jaký rozdíl proti současné situaci, kdy člověk na témže postu říká „je příliš brzy na nějaký zákrok“. Těžko najít jiný důvod pro tak diametrálně odlišný pohled na dvě prakticky identické kauzy, než  fakt, že některé státy jsou si zkrátka rovnější.

Co z toho plyne pro České spotřebitele? Rozhodně není třeba bát se řízku nebo guláše. Určitě nikoho nezabije. Jistě je ale třeba udělat urychleně preventivní kroky, aby se k nám maso kontaminované dioxiny (nebo případně jinými nežádoucími látkami) nemohlo dostávat. Prvním a nejdůležitějším krokem by v takovém případě mělo být zamezení dovozu masa z problémové země. Ačkoli s tím EU váhá, naše vláda, kterou jsme si zvolili je zodpovědná za ochranu českých spotřebitelů. Navíc je placena z našich daní. Ta vláda má dokonce k takovému účelu vytvořeny instituce jako je Státní veterinární správa či Česká potravinářská inspekce – a dlužno říci, že jsou to instituce druhdy velmi aktivní, pokud jde o postihování našich výrobců za drobnější pochybení. Když však dojde na skutečně nebezpečný skandál, složí ruce do klína a hledí směrem k Bruselu.

Když už se navíc dočkáme nějaké informace ze strany našich orgánů, pak jsou to jen chlácholivá slova bez reálné náplně. Jak jinak si vysvětlit informace o tom, že maso, jež se k nám dováží, je v pořádku a žádná kontaminace nehrozí? Vždyť byly provedeny čtyři (!!!) rozbory. V situaci, kdy je  k nám z Německa dováženo v průměrném měsíci 7 800 tun masa (více než 75 tis. prasat) jde o naprosto zanedbatelný vzorek (1 vzorek na téměř 19000 prasat)! I kdyby bylo maso velmi silně kontaminováno, takové šetření prakticky nemá možnost, vyjma případu velmi šťastné náhody, cokoli zachytit.

Nemáme v žádném případě zájem vyvolávat jakoukoli paniku a upozorňujeme, že neexistuje žádné bezprostřední nebezpečí související s konzumací kontaminovaných vajec či masa. Na druhé straně se v případě dioxinů jedná o velmi významné jedy, jejichž dlouhodobé působení není možno zlehčovat. Požadujme tedy razantní přístup všech orgánů státní správy a relevantní informace namísto mystifikací a polopravd.
Druhým poselstvím, které z celé aféry plyne je potřeba označování potravin. Není novinkou, že maso na regálech obchodu nikdo nedokáže odlišit. Není označeno zemí původu, ale zemí poslední operace. Právě momenty jako dioxinový skandál ukazují, jak by bylo řádné značení potřeba a rozhodně není náhodou, že jako reakce na BSE bylo důsledné značení zavedeno u hovězího masa. Je však skutečně nutné čekat na kalamitní stavy? Vždyť každý výrobek je značen zemí původu. Jen potraviny – to, co potřebujeme k životu nejnutněji – ne. Spotřebitel tak dnes nemá možnost si vlastně vybrat. A někdy ještě hůře. Velká část lidí je dokonce současným značením matena. Považují totiž označení za zemi původu. Je pravda, že značení potravin není jednoduché. Zvíře může být v jedné zemi narozeno, ve druhé vykrmeno a ve třetí poraženo. Skutečnost, že je něco komplikované však nemůže být důvodem toho, abychom na realizaci rezignovali. Obzvlášť pokud to může mít dopady na naše zdraví.

Ing. Jan Stibal
ředitel Svazu chovatelů prasat
v Čechách a na Moravě