V hodinové sazbě se nalézá mnoho záludností, které preferují méně schopné pracovníky, či ty které náročnost úkolu provedení stínují hereckým nadáním. Je možné dosadit i jiné slovo. Např. čím línější, neschopnější, proč nepoužít i výrazu: "vyčuranější" ? Bohužel faktor zdlouhavé opravy má odraz ve strmém nárůstu finančního výdaje v hodinové sazbě za výkon.
Když vezmu v potaz např. hodinovou sazbu 300 Kč, (kde bychom ovšem za tyto peníze dnes někoho takového našli?) a obratný servisman s opravárenskou intuicí zvládne opravu poruchy za 5 minut a přesně v této časové hodnotě by i úkon kalkuloval, vydělá 25 Kč.
Oproti němu opravárenské nemehlo, hledající a provádějící stejnou operaci 4 hodiny, vydělá 1200 Kč. Kromě toho účtuje dvakrát cestu k zákazníkovi, a činí si navíc nárok na stravné.
A to ještě takovýto "odborník" nevědoucí si rady, předstírá před zákazníkem fundovanost problému, a potažmo i své osoby, a díl odváží do "specializované dílny," kde si nechá zkušenějšími kolegy vysvětlit nebo si přečte, že jedna a jedna se rovná dvěma.
Maně si vzpomínám na svého bývalého mladého učitele z ruštiny, který hrál ve své době divizní fotbal. Ruskému jazyku rozuměl asi tak na úrovni třídního trojkaře.
Aby se před námi nezesměšnil, nikdy nás nezkoušel před tabulí, a zkoušky probíhaly pouze písemnou formou.
Sešity s diktátovým zadáním si odnášel domů, kde - jak jsme se od něho mnohem později dozvěděli - opravy a hodnocení prováděla jeho přítelkyně, středoškolská studentka. Předností tohoto učitele z našeho mládežnického pohledu bylo, že k nám byl velmi kamarádský, netrápil nás zkouškami, hrál dobře fotbal a umožňoval nám vstup na zápasy zdarma. Měli jsme ho velice rádi.
V doznívající éře komunismu již panoval ve službách určitý pořádek. V každé provozovně se nacházel na viditelném místě ceník s údaji za úkon a dobou opravy. Jestli se v problému rádoby odborník opakovaně šťáral déle, tak nejenže sklidil posměch svých kolegů, ale i v problematické éře propouštění dostal padáka, nebo byl alespoň předisponován na manipulační práce do skladu.
Původně se zdálo, že by bylo možné s problémem tohoto druhu pohnout přes profesní komory, které se u některých odvětví rozbíhaly, ale postup času se ukázalo, že král je ve své podstatě nahý, a že mnohé z těchto vzniklých institucí kromě vybírání příspěvků nezvládají nic jiného. Některé malé firmy jsou do jisté míry filiálkami větších firem, a tyto jsou zase zástupcem investorských firem, kde se hodnoty zisků pohybují v řádových milionech a nějaká opravárenská stovka nestojí při případné reklamaci za nejmenší pozornost. 
Pokud se jedná o oprávárenského živnostníka a v daném odvětví je určitá konkurence, vstupuje do hry osvědčený a v podstatě spolehlivý "tamtamový systém," kdy v širším okruhu kolegů si sdělujeme informace o různých firmách a vzájemně si je doporučujeme či odmítáme.
Kromě toho byl našimi servery iniciativán návrhu o odměňování ve službách prostřednictvím úkonu a ne výhradně hodinovou sazbou, která umožňuje preferenci neschopných opravářů a potlačuje skutečné odborníky. Tato iniciativa byla nasměrována do legislativních sfér. S odstupem času mohu říci, že po tomto návrhu neštěkl ani pes. Politik bývá přespříliš zaneprázdněn svými osobními ambicemi a proč by vystřílel patrony své osobní prosperity na úkor zájmu problematiky toho koho zastupuje? Tak to prostě je a bude. Tedy co s tím?  Bohužel nic moc. Podíváte-li se na vývoj současna, kdy např. policie již nejezdí k nehodám se škodou pod  100 000,- Kč, tedy kdo případně havaruje v podnapilém stavu a nezpůsobí materiální škodu nad stanovený limit, tak si beztrestně odjede. Dříve dechová zkouška prováděná u každé nehody do  jisté míry eliminovala počet opilců za volantem. (Samozřejmě ne u těch, kteří se na místě či ozději vyplatili). A to bychom mohli navíc poukázat na tragikomickou situaci, kdy do vás nabourá opilec, a pokud to vůbec přežijete, či alespoň ve zdraví, tak vás čeká dohadování se s nějakým agresivním ožralou, s kterým se máte na silnici dohadovat o nějakých předpisech či právech! Ovšem nepřítomnou policii ze svých odvodů platit musíte, aniž byste využili jejích služeb.  Rovněž bychom mohli poukázat na chaos u nemocničních zařízeních, kdy mám též a možná především na mysli i obvodní záchytné stanice peněženek nemocných.
Záměrně nepoužívám slovo zdravotní, protože zdraví lidé do těchto prostor nechodí, ale ti, kteří s tímto nejhodnotnějším darem života mají problémy. Připouštím, že mohou ještě existovat výjimeční jedinci, jejichž způsob myšlení je uzpůsoben logice, že po vstupu do lékařské ordinace z ní bude odcházet jako zdravý člověk, oproštěn původních potíží. Oproštěn sice ano, ale o určitý finanční obnos, sloužící k životní úrovni toho, kdo jej o něj opumpoval.
Nemám nic proti placení poplatků, ale potom by bylo férové vyeliminování povinného zdravotní pojištění vůči těmto poplatkům a s nasměrováním tohoto zisku do spolehlivých míst státní kasy, ze které by se financoval opravdový rozvoj zdravotních služeb. Dnes se již navíc ztratilo povědomí kdo, kde, kdy a za co vlastně platit. Nastoupil celostátní chaos, kdy jedna skupina se soudí s druhou, protože chce si taktéž urvat část finančního obnosu a participovat na neštěstí druhých s výsledkem, že to podstatné, co je deklarováno pod pojmem, - zdravotní péče - se ocitá na slepé koleji.  Dnes jsme to prostě dopracovali tak daleko, že  více než kdykoli dříve platí, že zachraň se kdo můžeš. Vím, že tento námět už začíná být dost rozvláčný, ale bohužel má dopad i na naši profesi. Je krize. Spíše bych řekl, že přetekl hrnec  naplňovaný riskantní honbou za ziskem, kdy se finanční společnosti ve snaze vytřískat ze zákazníků co největší obnos, pouštěly do takových nejen riskantních, ale zcela absurdních finančních transakcí, které jim nakonec přerostly přes hlavu. Paradoxem ovšem je (samozřejmě jako vždycky), že za tento celosvětový malér nenesou odpovědnost autoři toho projektu, ale jejich zákazníci ( i když některým za jejich slepou naivitu dobře tak).
Podstatou souhrnu těchto řádků je, že i my jsme součástí té velké státní peněženky, a její výdaje budou ovlivňovat nás všechny. Ovlivní to ty, co jsou v zaměstaneckém poměru případnou  ztrátou zaměstnání a tudíž propadem jejich životní úrovně, a ti co si mnohdy za značného sebezapření zbudovaly své firmy, tak určité procento z nich si na stožáru jejich firemní vlajky budou moci místo ní, vyvěsit černý prapor.