PF 2009

Adventu  zazněl zvon, zvěstujíc zprávu,
že už k nám přichází vánoční čas,
jež toho dne v časném vydal se ránu
by v den Štědrý, zastihnul všechny včas.                 .

Vánoc den zas přišel tak mezi nás
na vločce sněhu snesl se k zemi,
na okna obraz krás nakreslil malíř mráz,
- a já byl opuštěn, sám mezi všemi. -

I já tak těšil se, v kouzlo dne toho,
že budu s tou, kterou bych   miloval,
té, jíž v lásce rád, dal z mála mnoho,
- nyní však v samotě, bych city zpytoval. –

Inužto, je to tak, pozdě se trápiti,
ruka mně chvěje se, zažehá svíci,
- kdyby šlo lásko má, tě v sněhu lapiti -
slyšet je Vánoc hlas, - slzu mám v líci. -

Stromeček v zeleni i v barvách září,
plamínek svíčiček kmit stínů vrhá,
duše má uvnitř mě, smutně se tváří,
svět kouzla pohádek mně se teď zvrhá.

Hled zraku zakalen, místností putuje
od stropu k podlaze a zase nazpátek,
smutku žal v nitru mém cituje,
truchlivou jednu zas z pohádek.

Vtom větru dech z ledových zadul plic
a křídla okenic rozevřel dokořán,
že málem uhasil svitu svíc,
a já hleděl, jak zázrak vkročil k nám.

Ten zázrak byl koule z čirého ledu,
průhlédné, jak křišťál jen bývává,
já odtrhnout z ní nemoh jsem hledu,
- o čaru takém, jen ve snu se snívává. –

Však nebylo toho, zdaleka všecko
-  pro boží rány, pro lásku něhu, -
uprostřed koule něco běle se lesklo,
já v kouli uzřel jsem zář vločky sněhu!

Však né vločky té, jež z oblak padává
neb vločky, v níž lidská je síla,
hledím jak z ramen šat sněžný sundává,
ta vločka, ach Bože, - sněžná je víla! -

Tu svíce dostaly v plameni sílu,
jež sálala víc než slunce dá tepla,
a ledy roztály, - osude, tys mně dal vílu –
- do duše mé vrátils´ krásy jas světla! -

Já k židli přikován řetězem úžasu,
bdím, či sním,  nebyl jsem v místě sám,
mohl jsem pohledět, ba sáhnout na krásu
- jak viděl jsem, tak vám teď povídám. -

Bělostná krása ruce mně podala,
třpyt očí, mé oslnil vědomí,
hlasem sladšího medu, pravila:
- „Jsem ta, o níž tvá duše sní“ -