13. ročníku juniorského mistrovství odzvonil zvonec. Nebyl to ovšem zvuk smutného loučení, nýbrž zvěst toho, že napříč v termínu pořádání obsaženého čísla, v lidské mysli ustálené jako nešťastné, bylo v případě lisabonského mistrovství dosaženo pravého opaku.
Samo o sobě místo pořádání v hlavním městě Portugalska, bylo romantickým kontaktem s dálavou Atlantického oceánu, přes nějž směřovaly první mořeplavby objevitelských cest, které ve své době překotným způsobem měnily svět. Už samotný pocit přítomnosti v kolébce historicky prvních napnutí plachet ve směru budoucna objevů byl nesmírně sugestivní, což umocňovala originální připomenutí na mnoha místech města jednoho z největších portugalských synů světové mořeplavby Vasca da Gama.
Doklad vyspělé kultury minula a její přeměny v současno se odrážel v dlouhé řadě originálně architektonicky ztvárněných budov, kdy do této skupiny poznatků náleží i lisabonské výstaviště, kde probíhal děj juniorského mistrovství mladých cukrářských výtvarníků.
Podívejme se v závěrečné části čtvera  reportážních přiblížení na zbylé soutěžní práce, které ač se nedostaly do hodnotícího popředí, si pro svou náročnost zpracování a originalitu námětu zaslouží neméně pozornosti oproti bodově úspěšnějším dílům 13. Ročníku Mistrovství světa cukrářů juniorů. - obrázky je možné klikem zvětšit -.


 
                                   Soutěžní práce holandského účastníka

 
                                       Soutěžní tvorba maďarské reprezentantky

 
 
                               Tvorba německého cukráře René Klinkmülla

 
                                   Soutěžní dílo Švýcarky Salomé Khüneové

 
                                 Tvorba domácího reprezentanta Alexandra Mendese

 
 
                                                    Tvorba Fina Mikka Hietaly

 
 
                                         Tvorba Portugalce Fernanda Branca

Opětovně se  na cukrářském mistrovství v Lisabonu ukázalo, jak dokáže být 20 leté mládí již vyspělé nejenom v nápaditosti, ale i v tvůrčí technice a soutěžní díla předvedená v hlavním městě Portugalska jsou velkým příslibem k nárůstu atraktivnosti cukrářského oboru pro budoucnost, kdy i takový cíl má ve svém programu světový cukrářský svaz UIPCG.
Věková hranice juniorské kategorie měla svůj horní limit ve věku 24 roků, ale ten mnozí teprve přesahovali jen velmi málo přes 20 let. Karamelová tvorba patí mezi nejnáročnější cukrářské úkony, kterým je nutné se věnovat systematicky dlouhou dobu. Soutěžně pódiové karamelové zpracování násobené soutěžním stresem a časovou tísní, ve kterých byly výraznými protivníky další náročné úkony soutěžního zadání, jen násobily mimořádnou náročnost juniorského mistrovství světa.
Ukázala se opět stará pravda při příležitosti vrcholové soutěže světa, že výstup na nejvyšší stupně vítězů  vede  přes karamelovou cestu. Zkuste se vrátit k reportáži č. 2, kde tato skutečnost je toho dokladem. Klikněte na článek č. 3 a vašemu zraku se objeví ke spatření velmi působivá čokoládová práce Holanďana Tommase van Rossuma s úchvatným monumentem zeměkoule. V obdobném duchu lze hovořit o soutěžním díle švýcarského reprezentanta a jeho brilantně vytvořené čokoládové plachetnice. Přesto oba krásné výtvory, které dle mého pozorování budily největší diváckou pozornost, skončily pod stupni vítězů.
V zájmu objektivity je potřeba znovu připomenout soutěžní pravidla, která bděla nad plněním dortu, které bylo zjišťováno degustací a obdobně tomu bylo i u bonbonů.  Do hodnocení se promítal pořádek na pracovišti, dodržování soutěžního zadání a hygienických předpisů. Výsledek ovlivňovala další tvorba soutěžních komponentů a celkový dojem ze všech výrobků, který bývá u každého rozhodčího vždy trochu odlišnější. To vše  mohlo posouvat díky uvedeným jednotlivostem, komplet soutěžního celku proti prvnímu náhledu diváckého zraku do zcela odlišných konečných pozic. Ale přesto zůstává již standardním faktem, že ten kdo chce být dnes mezi absolutně nejlepšími, tak kromě toho, že musí být především sám dobrý ve všem, tak navíc by měl umět provádět na vysoké úrovni karamelovou tvorbu.
Marcipánová modeláž opět potvrdila - pokolité již – že cukrářské odvětví náleží mezi umělecké obory, samozřejmě s další surovinovou tvorbou.
To, že prozatím v Česku jsou v prodejní verzi  ve většině k mání výrobky komerčního charakteru a umělecká tvorba se stále nalézá ve velmi silně stažené defenzívě, je problematika ohodnocení práce cukrářů. Bohužel tento obor je miniaturní ve svých možnostech prosazení se, napříč odváděné kvalitě, a dnes s jistotou víme, že sami jeho interpreti jej vlastním prostřednictvím k vyšším finančním prostředkům neposunou a budou závislí pouze na tom, kam je cenová vlna českého byznysu smýkne. Tuto roli by měli řešit ti, kteří si dobrovolně, podotýkám dobrovolně, vzali za své předsevzetí cech cukrářů zastupovat. Kam jsme se za dobu bezmála dvou desetiletí v novodobé éře českých dějin v tomto směru dostali, nechť si odpoví každý sám.
Ale vraťme se se zpět do Lisabonu, v němž nejlepší mládí cukrářského světa ukázalo v čem spočívá náročnost zároveň i půvab sladkého řemesla. Připočteme-li k uvedenému skutečnost, že mnozí juniorští účastníci měli právě zde v Lisabonu svůj soutěžní mezinárodní debut, nezbývá než před jejich výkony v upřímném údivu hluboce smeknout a těšit se na některou z dobrých domácích soutěží, případně na příští mistrovství světa, které by mohlo být nám všem dostupné, protože ve hře je Brno, jenž se této světové pocty dočkalo ve své soutěžní premiéře před 10 roky.