fiogf49gjkf0d
V dobì kdy Ježíš na køíži spoèinul
s ním i lotøi dva, vedle nìj pykali,
jednomu z nich syn Boží pokynul,
by oni spolu po smrti, v Nebe se vydali.
Když duch tìlo smrtelné navždy už opustil,
a spìl v pohybu až v nebeskou výš,
tak ještì jedenkrát Krist muže oslovil:
„Nyní teï mimo svìt, tajemství zvíš.“
„To nemùže nikdy ten, kdo v svìtì žije,
vidìti skrze zrak, ba ani chápati,
až když žití zvon naposled bije,
a jeho duch až poène v Nebesa stoupati.“
I stalo se, jak pravil tak Boží syn,
- v chrám Nebes vznes se i høíchu duch -
by v Božím nadhledu zproštìn byl høíchù vin,
- kdys v svìtì zkaženém, dýchá teï Nebes vzduch -.
A opìt se setkali dva muži ze køíže,
nyní již zbaveni smrtelných bolù ran,
a vjemù minulých z pozemské potíže,
jíž na køíži vnímali v bolesti ostøí hran.
Prost viny muž, který døív v høíchu žil,
v Nebes prostøedí, v Kristùv zrak hledí,
jenž v chvíli poslední, na køíži své viny vìdom byl,
jehož smysly, svìta tajemství právì teï zvìdí.
„Tak pravdou pøeci jen, nyní tak ono jest,
jež obsažná Ježíši, v tvých slovech byla,
nejen slib, nýbrž však Boha zvìst,
pøes køíž ve skutek, se nyní zmìnila.“
Poklekl høíchu muž, nyní již prost viny,
oblièej hovoøil výrazem promìny,
života svého zhodnotil dìjiny,
a z èinù nekalých odznìly ozvìny.
„Povìz mi Ježíši, Boží ty synu,
jak mohl tys, z nevdìku lidského
povznést se svým citem nad jeho vinu
a køížem vykoupit lidu tak høíšného?“
Pohledem pevným upøel Ježíš zrak,
- v nìmž høíšník kdys – rozpoznal vyzvání:
„ Víš muži, mezi lidmi je to tak,“
a tìmi slovy poèal Pán, pravdy dìj poznání.
„Èlovìk je mysli té, že je tu pro sebe,
by žil a v své radosti prožil den,
leè opomnìl, že nad ním ještì je Nebe,
a že jeho život, v pøeludu jen je pouhý sen.“
„Však není v èlovìku, - tohoto svìta støed –
jen jeho je souèástí v okraji vzdáleném,
a v zraku èlovìka zastøen mu bývá hled,
a svìt jím vnímán, je v náhledu zmámeném.“
„Zmámen v tom, že rozumem pøedèí snad zvíøe,
leè v tom jeho první a poslední pøednost je,
a dál naprostá vìtšina v prosté své víøe
mysl svou noøí do èerné závìje.“
„Èlovìk tak èlovìka, vnímá jen z odstupu,
nechce znát bolesti a tíži bližního,
potíže kupí v pøedlouhém zástupu
a krom sebe, znát nechce nic jiného.“
„Lidé jen prachem jsou a v ten se též promìní,
- leè v drahokam mnozí se pasují, -
však soud poslední názor jim pozmìní
všem tìm, kteøí teï v omylu hodují.“
Èlovìk èlovìku mnohdy rád èinívá
co nechce, by mu èinili ostatní,
tím v truhlu svých poèinù pøispívá
a tuto pravdu málokdo z lidí ví.
„Nezná tak èlovìk žití své podstaty,
nechce znát, že nìco je nahoøe,
mravnost, èest a též ctnost mu byly odòaty,
nedošel na to, že nutno žít v pokoøe.“
„Nebo� pokud on na pohled nìco zná,
nezná to pouze jen o svojí vùli,
neví, že od Boha tuto schopnost má,
jež darem svìøeným byla mu shùry.“
„A když on marnivým v tom daru stane se,
pak pozbude štìstìny døív boží pøíznì,
pak pod ním vìtev schopností ohne se
a duše odejde do pekel tísnì.“
Naslouchá slovùm muž, jenž v køíži s Kristem byl,
který v rozluce s životem uznal své chyby,
jemuž se nyní osud v pøízni pøiklonil
a pøed Kristem velký slib slíbí.
Pøeje vrátit se zpìt dolù na zemi
a být apoštol božího poslání
a pozvedat padlé z hlubin pøízemí
a pravit jim o víøe vyznání.
By ti, co nevìdí, v slepotì prohlédli,
a v øádu života po cestì kráèeli,
aby zrak pokleslý v Nebesa pozvedli
a v øece èestnosti své smysly smáèeli.
A tak od tìch dob chodí zde onen muž,
který zaujme postojem nadhledu,
ten, který dar dobra dá, kde jiný vbodne nùž,
a ostatní pøevýší v pøímosti pohledu.
Je zde ten, jenž náš vzor, možná i ideál,
je to on, pøed nímž my smekáme,
ten, kdo našich pøedstav bývá král,
- neb toužíme po tom, co sami nemáme -.
Však nebyl by zde onen vìrozvìst,
kdyby nebyl vùli v chvíli smrti prokázal,
který pøibit na køíži prozøel v èest,
a jehož v odmìnu Ježíš za druha v Nebe vzal.