Cukrář.cz

Reklama



Cukrář a věštec Nostradámus

fiogf49gjkf0d

 

 

Kdys v dvoře Kateřiny Medicejské,

již to dávno, šestnáctého století,

žil muž, schopnosti maje věštské,

vědouc co bude, i co z nebes přiletí.

 

V sídlech králů uctívaným býval pánem,

v dálav časů upínal svůj ostrozrak,

budoucna prorok nazýval se Nostradámem,

jeho věštba pravdou vždy se stala pak.

 

V témž dvoře byl mistr cechu cukrářského,

všichni žasli jak se krása v jeho rukou sktví,

lid, šlechta i král vážili si tvorby jeho,

dílo mistra cukrářského, znalo celé království.

 

I setkali se oba mistři v podvečeru,

na břeh mořský usedli,

střídaly se číše vína na mou věru,

ti dva páni hovor družný zapředli.

 

"Slýchávám tvých věšteb Nostradáme,

znějí pěkně, leč tu jeden háček jest,

co když my od tebe si důkaz vyžádáme,

přesvědč, že věštba není jenom planá lest!"

 

"Vidím, že pochybnost tvou myslí hlodá",

děl věštec k cukrářskému všeuměli.

"V mém vidu k tvé práci nemusí být téže shoda,

i ty předlož důkaz, abychom si rozuměli."

 

"Jsem pro, - věštbu nastol"-, řekl cukrář Nostradámu.

"Tvůj vid já hned v cukrářské dílo stvořím,

podívej, k nám vidno kráčet pannu,

či snad ženu, já to v touze vědět hořím!"

 

"Jednoduchá věc, věř cukráři, že ano,

když uvidíš jak děvče v dálku kráčí,

neváhej a zvolej na ni: - "Milá panno"! -,

"A uzříš, že otočit se k tobě ráčí."

 

"Dobrý nápad", usmál se muž cechu Vavřincova,

když minulo je mladé ženské stvoření.

"To vyřčena byla vskutku moudrá slova",

a cukrář učinil, jak pravil mistr věštění.

 

Obličej s úsměvem děvče k pánům pootočí,

patrné tak tudíž, že je ještě panna,

v blízký dům děva kradmo nohou vkročí,

zde zdrží se až do pozdního rána.

 

Pluje Luna na nebesích, k spánku ona ukládá se,

na své temné noční dráze osvětluje úbočí,

v tom Nostradámus na cukráře podívá se,

a řekne:"Hleď, teď děva z domu vykročí."

 

A stalo se jak pravil mistr, budoucnosti vědění,

cukrář za hluku moře vůkol hledí zasněně,

Nostradámův správný odhad značí jeho umění,

však není jisto, zda došlo z panny v ženu k proměně?

 

"Ach jak prosté, o tom nemáš aní zdání,

až se děva o pár kroků poodnese,

počkej chvíli a pak zvolej: - "Mladá paní!"-,

a pak budeš vědět, zdali ona ohlédne se."

 

I cukrář zvolá: "Buď zdráva mladá paní!".

Písek křupe, měsíc hasne, děva točí krásnou hlavou.

"Zdráv buď pane, má úcta se tvému umu klaní".

Vše je zřejmé, mluví s ženou, již ne s pannou!

 

"Nuž teď ty, cukrářský mistře,

ukaž tvou znalost, mistrovství,

utvoř dílo vkusně, bystře,

předveď v čemže tvůj um tkví".

 

"Urči si sám motiv díla,

času k své práci máš ty dost,

zvol v čem spočívá tvoje síla,

já tvé tvorbě řeknu budoucnost".

 

Tak pravil věštec Nostradámus

budoucnosti hledu muž,

mající vid rychlejší než koně klus,

když slunce východ tvořil růž.

 

Cukrářský kumšt, to vskutku věda,

mistr nástroj sobě béře,

v době kdy rosa v trávu sedá,

plán tvorby se mu v hlavu déře.

 

Z čokolády mistr počne tvořit,

ta stavebním je základem,

z duše se nápad počne nořit,

dílo mistra znázorňuje zem.

 

Tvorba velikostí značí zemi,

cukrář navíc umně přidá těsto,

však země, ta to neni,

z ruk veliké mu roste město.

 

V tvorbě tvůrce střídá suroviny,

zpracovanou hmotu k sobě váže,

tvoří domy, každý jiný,

ulice dláždí z pastiáže.

 

Karamelu dávku cukrář slije,

v roztoku modř barvy má on dánu,

směs kolem města poté lije,

ztvárněna hladina je oceánu.

 

Poté hněte z hmoty griliáše,

postavu na břehu stojící,

ta paži tyčí - jak když káže -,

v ní pochodeň má hořící.

 

Mistr cukrář, umně staví,

náměstí modeluje taky,

nad ohněm maestro hmotu taví,

z marcipánu pnou se mrakodrapy.

 

Cukr nad plamenem tvůrce hněte,

pak jím okna domů tvoří,

velké město z ruk mu kvete,

jeho výše zrcadlí se v moři.

 

Však schází něco ještě v díle,

variant promýšlí cukrář kvantu,

čím nabyde město v síle,

co tvořit bude jeho dominantu?

 

Zrakem hledí, zkoumá, přeměřuje,

smuten, že myšlenky nepřichází,

když v tom nápad náhle tu je,

teď přesně ví co městu schází.

 

Myšlenky mistra plují na oblacích,

stoupají až v nebesa,

vidí dům ve výši v mracích,

duše jeho radostně se rozplesá.

 

Avšakže, proč dům jen jeden?

- tak myšlenka je v hlavě počata -,

tím směrem je i nápad veden,

a městu dominují dvojčata !

 

Mrakodrapy takto ve dvojici

městu svojí výškou vévodí,

již z dálky jsou ony zřící,

ať vše dobré se jim přihodí!

 

Dílo v preciznost je dokonáno,

skvěle je práce udělána,

trvala dvě noci a druhé ráno,

v úžasu zrak hledí Nostradáma.

 

Nostradámův zrak upřeně se

ve výtvor sladký zahledí,

nitro hrůzou se mu rozetřese,

příčinu jeho smysly nevědí.

 

Nemožné se skutkem stává,

věštec je nyní z míry vyveden,

okolnosti si v soulad dává,

pronese: - "To musí býti sen!"-

 

Nostradámův zrak hledí temně,

oceánu velká viděna je voda,

z ní objevená ční země,

cukrářovo město a velká škoda!

 

Postava co v břehu stojí,

k její stavbě měli tvůrci důvody,

Nostradámův vid se bojí,

vždyť ona symbolem je svobody!

 

Hrůzou je mysl věštce načatá.

"Ach, to se stane, to já vím!"

Tak praví hledíc na dvojčata,

tam hled má upřen především.

 

"Cože pravíš věštče budoucnosti,

kterak se co vlastně stane,

což utrpení nebylo již dosti,

myslíš, že lidstvo rozum nedostane?"

 

"Ach cukráři", Nostradámus praví.

"Tys° umělec, co dílo tvoří,

jsou však jiní, které baví

když tvorbu tvých rukou boří".

 

"Pokud lidstvo lidstvem bude,

- to nechť navždy je ti známo -,

těch zlých víc než dobrých zbyde,

neb ve věštbě tak stojí psáno."

 

Nostradámův hlas tiše praví:

"Cukráři, tys° veliké stvořil město,

k němu letí dva ptáci draví,

na křídlech zkázu nesou, věz to!"

 

Oni svým letem zaměří se

na dominantu tebou stvořenou,

do jejich útrob dravci pohrouží se,

dvojici teď vidím zbořenou!"

 

V dálavách ještě dva dravci letí,

ti odlišný svůj mají cíl,

všude prach, trosky, smetí,

nebohý, kdo těch se dočká chvil!"

 

Táže se mistr sladkého díla,

ptá se muže dalekého hledu

z jehož slov cítit je síla.

"Co přijde a v jakém sledu?"

 

"Ponejprv hrozivý nastane zmatek,

dojde k pádu velkých věží,

vyvolá hněv mužů, bolest matek,

uvěřit tomu, lze jen stěží."

 

"Pak bílí zvednou se orlové,

letku msty dotvoří sokoli,

odvety budou to poslové,

stát může se cokoli."

 

"S nimi plout vidím veliké koráby,

věží mají tolik co velká města,

převáží železné jestřáby,

dlouhá před nimi vodní je cesta."

 

"Až tam kde zem plná je pohoří,

kde je stát nemaje moře,

tam velká bitva se rozhoří,

nastane děs a veliké hoře."

 

Sám sebe, cukrář se táže,

nemůže jinako nežli se ptát,

proč dílo jeho se k budoucnu váže,

co však následně může se stát?

 

Ptá se raději věštce budoucna,

zda světlo naděje planouti bude,

jestli naděje tímto nezhasla,

zda hrstka lidí nějaká zbyde?

 

Nostradámu zračí se ve tváři

chmurná vize tohoto světa,

odvětí:"Víš mistře cukráři,

to je počátek konce světa!"

 

 

 



Dnes je neděle 15. prosince 2019
svátek slaví Radana a Radan, zítra Albína

Top 5 měsíce

Reklama

Reklama Eiskon

Reklama

Reklama

(c) 2001-2019 Větrník, s.r.o. Všechna práva vyhrazena.