Název v titulu je parafrází na bájný výrok Staročechů v reakci na vládu kněžny Libuše: „Běda mužům, kterým ženy vládnou!“
Vždycky bude někdo někomu vládnout. To je neměnný faktor minula, současna i budoucna a půjde vždy o to, o jakou kvalitu vládu se bude jednat.
Vezmeme-li si v potaz všechny vlády, které se v této republice v jejích novodobých dějinách vystřídaly, a to bez rozdílu politické profilace vlevo či vpravo, můžeme jejich ekonomickou působnost vyjádřit termínem úspěšnosti, číselnou hodnotou tzv. od desíti k pěti.
Vysvětlujícím faktem je krutá skutečnost ekonomického ukazatele, že se za dobu 20letého působení (kromě krátkého počátečního období) nevytvořila žádná ekonomická rezerva, jinými slovy, jedna jediná ušetřená koruna, nýbrž naopak každým rokem stoupající dluh, kdy výdaje převyšovaly příjmy, až se česká ekonomika dopracovala do propadu čtvrt bilionu korun!
Přitom vlastní silou nejsme schopni zaplatit, opět ani tu jednu korunu, na splacení neustále narůstajícího dluhu, ale s odřenýma ušima splácíme pouze úroky, kdy tato sanace přijde ročně na horentní milióny ! Nyní „díky“ přijatým opatřením, by se měl hospodářský deficit snížit na něco přes 160 miliard.
Jestli to někdo považuje za pokrok, tak pouze relativní. Jedná se o něco na způsob, jako když se parašutistovi v pádu neotevře padák a on v kase najde malý deštník, jehož rozevřením se snaží zbrzdit svůj pád. Deštník sice něco zbrzdí, ale nakolik to zabrání jeho smrtelnému konci, je nabíledni. I tohle opatření neřeší obrovský propad, který hovoří názornou mluvou o špatném, či velmi špatném hospodaření, kdy úsporných 70 miliard není žádnou cestou vzhůru, ale pouhým zpomalením pádu českého hospodářství. Lze v tomto případě pouze diskutovat s faktem, že je to lepší jak nic. Protože ono nic, potažmo průměrné prohlubování deficitu, došlo už ke své kritické hranici, jejíž překročení by se prakticky rovnalo státnímu bankrotu. A to je řeč pouze o jedné položce státních peněz, kdy ta druhá, v podobě zahraničního zadlužení, je více než bilion korun !
Tedy byl přijat úsporný balíček. Jestli zloděj něco ukradne, jde do vězení. V tomto státě je lepší napsat, že by měl do vězení jít. Je tomu ovšem naopak. Zde, v obrazném slova smyslu, zavřou toho, co nic neukradl!
Jak si totiž vysvětlit, že ten, kdo měl na státním hospodářském propadu svůj podíl, tím, že ho umožnil, či v praxi realizoval, je kromě jakési kosmetické pudřenky úprav i nadále nejenom na své příjmové úrovni, a dokonce i na svých místech, a ten, kdo nic od státu nečerpal, a naopak mu stát bral, je nyní tím hlavním postiženým úsporného balíčku? V současné Číně takovéto hospodáře staví rovnou ke zdi. Ono se v předchozí větě nejedná ani o otázku, jako spíše o pouhé konstatování, že to tak je, myšleno v české politice. Pokud bychom aplikovali, co je zakódovanou normou lidského vnímání světa, tak ten kdo za dvacet let zde prošustroval těžké miliardy, by se měl osobně podílet na jejich vrácení, tak jak je vyžadováno od individuálního zloděje. Ale v kolektivu je síla, a čím je výše postaven, tak tam je hodnota náhledu na jeho počin odlišnější. Tak to prostě je. Ostatně, nelze opominout, že jsme to byli my všichni, kdo jsme šli k volbám, že jsme si takové zastupitele zvolili. Znovu opakuji, že je lhostejno, zda pravé či levé.
A to buďto z naší hlouposti, nebo jenom systémem menšího zla, aby tam nebyli jiní, či ve slepé důvěře, že jsou to ti praví. Kterýkoli z uvedených argumentů mluví proti nám a klade nám svůj podíl spoluviny. Kuriózně jsou zde, v tomto smyslu bez viny ti, kteří k volbám nešli.
Byla zde, mimo jiné, platonická úvaha o vyšším zdanění vysokopříjmových subjektů. To bude znít uchu nízkopříjmové oblasti určitě lahodně. Pomiňme nyní skutečnost, zda vyšší vrstva svůj kapitál nahromadila poctivou prací, či šmelinou. Podstatou věcí z ekonomického pohledu je, že jej dala do oběhu. Tedy, pokud ne výrazně jinak, tak přes DPH se dostal do státní pokladny, a z ní je rovněž financován veřejný či sociální sektor. Pokud tedy tyto mobilní vysokopříjmové složky se začnou dusit, není pro ně nic jednoduššího, než zvednout kotvy a odplout do příznivějšího zahraničního přístavu. Ovšem dlužno dodat, že pokladna přijde o část svých příjmů, které sloužily k tomu, aby z nich byly financovány ty subjekty, jejichž činnost se nevyznačuje produktivním efektem. A tím se ocítáme v začarovaném kruhu. Kde jsou největší výdaje, které se nevrací zpátky? To je kompletně sociální a veřejný sektor. Co tedy v tomto případě dělat? No prostě, to nejjednodušší, co udělat lze. Právě ubrat zde a u veřejnému sektoru ještě navíc ponížit jeho personální a technický stav. Veřejný sektor je oproti sociálnímu o to horší, že má nejenom vyšší příjem, ale i vysoké – a zejména nehospodárné - režijní náklady na svoji činnost. K tomu je zapotřebí navíc připočíst obrovskou výdajovou dotační finanční částku, která se poskytuje z titulu toho, abychom na soupisce nezaměstnanosti nebylo nějaké nepopulární číslo.
Vždyť kolik nám vzniklo všelijakých spolků, a to v jakékoli lidské činnosti ať se jedná o kulturní, umělecké, sportovní, společenské či zájmové složky, které jsou napumpovány penězi ze státního rozpočtu. To je pořádná rána do kožichu státní kase. Co s tím udělal protikrizový balíček? Pouze to, že zvednul daně, ať přímé či nepřímé, a tuto obrovskou díru, která způsobuje enormní peněžní odtok, vůbec neodstranil!
V případě současného, to je Fischerova vládnoucího kabinetu - když pominu uvedené zápory jejího rozhodnutí - se ukazuje přednost vlády, coby nepolitické, která nepodléhá vlastním tužbám opětovného zvolení a nemusí se podbízet neproduktivní většině voličů, a která tím pádem může udělat určitý krok v politickém smyslu, oproti politickým vládám, jejichž činnost nelze nazvat jinačím slovo než politikařením.
Tohle by byl jeden z nejúčinnějších léků české politiky, jehož aplikace by přinesla okamžitý účinek jako živá voda u mrtvého. Ale jak je pohádkovou utopií nalezení takovéhoto životabudiče, tak je rovnakou nemožností takovouto vládu mít natrvalo a která by stejně navíc byla bržděna rozhodováním parlamentu.
Byť nejsem příznivcem politické kultury Jiřího Paroubka, tak vzato z pohledu účelovosti, lze ocenit jeho zdánlivé kotrmelce při prosazování voleb a balíčku, protože to, co by nezbytně musel udělat jako představitel budoucí vládnoucí strany před pádem do propasti, tak to v podobě Plaváčkova vesla z pohádky Tři vlasy děda Vševěda, vrazil do ruky převozníku Fischerovi, který po dobu třičtvrtě roku, bude za něho dělat tuto špinavou práci a náš kolega (Jiří Paroubek působil kdysi v gastronomickém sektoru na Praze 1) přijde k čistému stolu čistý jako lilie. I tohle je zákulisí politiky.
Co z toho plyne pro praxi?
Pouze holá skutečnost, že převaha drtivého procenta ekonomicky neproduktivních občanů toho státu i nadále čeká s otevřeným orálním otvorem, aby do něho ten zbytek nadále házel tučnou potravu, pro jejíž nabytí bude muset vynaložit o poznání mnohem větší úsilí, než tomu bylo před úsporným protikrizovým opatřením. Nemám tím na mysli pouze šéfy firem, ale i všechny její zaměstnance, vytvářející produktivní sektor. Přebujelý stav neproduktivního sektoru a výše jejich platů, včetně jejich vyplýtvaných režijních výdajů, bude tím dalším šrapnelem do už tak zdecimovaného malého a středního podnikatelského stavu, který začne pod zavedeným tlakem padat, kdy prvotním znakem bude propouštění, a v případě nepřijetí razantnějších zásahů v neproduktivní sféře, se česká ekonomika bude dostávat do stále svízelnější situace.
Jo, holenkové, dali jste se na podnikání, či pracujete v produktivním sektoru? Tak držte hubu a makejte! Je tu spousta těch, co na vaši produktivitu netrpělivě a s kručícím žaludkem čeká.
Autor je vydavatel a šéfredaktor
tohoto portálu
vetrnik@vetrnik.cz
