Vladimír KROFTA

Pátý zářijový den osmašedesátého roku spatřil v Praze světlo světa novorozenec v jehož rodové linii se nalézá cukrářský odborník z dob I. republiky a působící v hotelu Šroubek - Evropa v Praze na Václavském náměstí. Jeho potomek byl vývojem sledu událostí o 32 roků po svém zrodu v hotelu Corinthia Towers v Praze "vysvěcen" na šéfcukráře. Je to neobvyklé, ale v paralela jeho života takovéto pracovní zaměření do rubriky povolání vypisuje i jeho bratr, který šéfcukrářskou funkci vykonává v Obecním domě v Praze. Tajenka cukrářské křížovky životní dráhy Vladimíra Krofty je tímto údajem v podstatě již v úvodu vyluštěna a pojďme tedy doplnit zbývající políčka.
Coby dorostenec začínal i zároveň končil svá učňovská léta v hotelu InterContinental, a svůj praktický um zastřešil maturitou na Střední škole veřejného stravování v Ondříčkově ulici v Praze. Krátkodobě se otrkal v hotelu Panoráma a roku 1988 "dostává lano" od hotelu Fórum - dnešní Towers -, kde působí dodnes.
Prvý významnější kontakt s cukrářskými soutěžemi získává v roli comiho na Gastropragu. Řízením osudu asistoval Milanu Zruckému, ostřílenému cukrářskému kozákovi, který na rondonu dlouhodobě nosíval nášivku české vlajky značící příslušnost k národnímu týmu.
Dráha od comiho k mistru netrvala příliš dlouho.
Roku 90° vysílá zaměstnavatel svého cukráře v podstatě na zkušenou na významnou soutěž pod názvem "Cukrář roku - Braun cup".
Přišel, viděl a zvítězil je nejúčelnějším vyjádřením průběhu a výsledku Braun cupu.
Rok poté již na další soutěž odjíždí v roli horkého favorita a vystupuje na druhý post stupňů vítězů kde se mu na hrudi blyští stříbrná medaile.
V sudém roce je opět na programu Braun cup a je nutno soupeřům poskytnout právo na odvetu. Výsledek? Žlutý kov z měkkého nerostu předávají představitelé "Cukráře roku" opět Vladimíru Kroftovi.
Se sbírkou dvou zlatých a jednoho stříbra jde znovu náš cukrářský rytíř dobývat hradby Gastrohradce. Avšak soupeřova zbroj má větší účinnost a Towerssweetman končí tak už podruhé na stříbrném poli.
Když si rok s rokem ruku podal, tak se mezitím Kroftův um zdokonalil a Vladimír se opět vydává na zteč gastrohradecké bašty. Přísloví do třetice všeho dobrého má nádech šťastného konce, a přesně tak je tomu i v tomto případě u budoucího šéfcukráře. Nejvyšší stupeň vítězů patří právě jemu.
Vláďa Krofta zabrousil v loňském roce do kontrastu cukrářské role a zasedl na lavici hodnotících komisařů při Gastrojunioru. Této práce si nesmírně cení a je pro něho určitým vynořením se z mlhy dosavadních zvyklostí. Podle jeho slov je právě zde v roli hodnotitelů seskupená arbitrážní špička, která ve svém oboru představuje výrazné kapacity jak po teoretické, tak i praktické stránce. A působení - byť pouze premiérové - mu dokázalo otevřít nové obzory. Pohled na určité detaily, neavangardní přístup mládeže přináší někdy, byť i třeba samovolně nóvum. A právě zkušenosti tohoto druhu mohou obohatit tvůrčí potenciál i u vyzrálých mistrů.
Vladimír Krofta před deseti léty řekl své nastávající obřadní ano, a v manželském svazku se zrodil párek potomků, kdy u dcery se zřejmě začíná klubat rodinný výtvarný gen. Ten se u táty projevoval už v dětství, kdy v jeho rukou vznikaly modely všeho druhu a sbírku doplňovaly různé vyřezávané reliéfy. Do výčtu cukrářových zálib patří myslivectví a rybářství, kdy u něho tyto lovecké koníčky nabývají vášnivé formy a často se realizují nedaleko jeho chalupy u Příbrami.
Hotelová cukrařina jejíž je Vláďa typickým představitelem, je profesí vzdálenou jakékoli šabloně. Příkladně v Towersu jsou často různé akce v podobě národních dnů. To přijedou z různých koutů světa mistři pokrmů a domácí personál je při tom. A právě při takovýchto událostech je stále se čemu učit. Je to ta nejlepší vyšší cukrářská škola. Vladímírova silná tvůrčí stránka, a zároveň oblíbená disciplína, je ve zhotovování dezertních mís a jednoporcových moučníků na talíři.
Převzít šéfcukrářský stolec v Towersu po Jaroslavě Stejskalové se zdálo být plavbou v rozbouřených vodách na vratké bárce. Pomyslné akcie úspěchu nebyly u některých lidí v příliš vysokém kursu.
Ale i v tomto případě platil nekompromisní zákon, že všichni jsme nahraditelní. Poslužme příkladem v našem hokejovém týmu, kdy po náhlém odchodu trenérské persony Ivana Hlinky se zdálo, že jeho nástupce bude mít vydlážděnou cestu do propadliště hokejových hlubin. A výsledkem byla zlatá medaile z Petrohradu.
Pětinásobný vítěz významných cukrářských soutěží, kdy nejhůře skončil dvakrát stříbrný, se v nové šéfcukrářské funkci zabydluje. Nedělá žádné převratné změny. Ví, že dobré věci se nemají měnit, a že potřebné věci potřebují i potřebný čas.
Vladimír Krofta by chtěl do budoucna vychovat kvalitního cukrářského soutěžáka. Možná, že přes úmysl vedení Towershotelu, které chce vytvořit cukrářský Corinthia tým, by mohla vést cesta.
Kroftův klidně a dobře rozjetý spolehlivý cukrářský dostavník bude na své dlouhé cestě postupem doby určitě přibírat pasažéry dobrého cukrářského umění. Bude to rozhodně ku prospěchu Corinthia Towers hotelu i jeho.